|
| ||||
| ||||
|
Springera, poukazuje k jeho vědeckým pracem („Kunst der Choralhegleifu'ng" a „Der liturgische Choralgesang"). Llp~ozorňuje na to, jak theoretický princip Springerův byl přijat i u preláta Jansensse O. S. B.: „Průvod chorálu musí se pině a zcela podříditi jeho tanalítě, jíž kromě všeobecného charakteru má fysiognomii jednotlivých fónorodů;” a dále píše prof. Orel: „Dr Bauerle, zapřisáhlý palestrinovec, který hleděl zásady polyfonní skladby aplikovati na harmonisaci chorálu, nemůže popříti správnost nových zásad v knize S. („Kunst der Choralbegleitung"); dále vzpomíná prof. Orel kritiky spisu Springerova v časopise ,Kirchenmusik” a píše: „Tedy uměleckost založená na vědeckých zásadách, na talentu, dále i snadnost jsou motivy pro přednost harmonisace Springerovy před jinou.” Ale to pořád ještě nejsme u kořene věci; ten byl právě v otázce, jak má býti provedena harmonisaoe vatikánského chorálu, zdali podle zásad polyfoni,e 15. a 16. věku (polyfonie t. zv. palesfrinská), f. j. má-li se harmonie doprovodu chorálu ve svých tvarech a sledech říditi tímto slohem, či může-li harmonie těžiti i z prvků novějších, zejména z chromatu. A tu jsou vývody prof. Orla velmi zajímavé: uvádí v citovaném článku, že podle Witta každý chorálový průvod je nutným anachronismem, doprovod že má v prvé řadě důvod praktický (zpěváci lépe intonují) a pak: ,Historie nás učí, že polyfonie byla vrahem chorálu... Bráti však na sebe oděv svého vraha není věcí přirozenou. Ostatně vedle historického důvodu jsou i jiné. Proti velkolepé skladbě polyfonie stojí jednoduchá melodie chorálu a proti víoehlasu melodie; polyfonie není díatonickau, vsunuje chromatické značky i do melodie motivu, vlastně ničí její původní znění”; krátce: prof. Orel staví se u chorálu edice vatikánské proti slohovosti průvodu ve stylu á la Palestrina a s naprostou rozhodností vystupuje proti ob-době tohoto průvodu u chorálu edice vatikánské proto, že struktura tohoto chorálu je úpině jiná a přip,oušt,í právě pro tuto svou povahu i harmonické prvky živěfší.
Prof. Orel prosazuje tedy Springerúv doprovod chorální, doprovod, který po harmonické stranoe vychází daleko nad harmonii palestrinskou — je zastáncem novější chrorrnatícké harmonie a — vidí v tom údaf nového směru pro :naše p'o- měry. Proti tomuto stanovisku prof. Orla ozval se s piným důrazem jeho věrný druh prof. Stecker. V duchapiném pojednání „O doprovodu chorálu gregoriánského"1 G posuzuje spor o tento předmět: „Jde o věc ohromného dosahu: veškeré dosavadní názory o diatonické podstatě chorálu ustoupiti mají chromafickému a nején to, nýbrž i enharmonickému systému v duchu enharmoniky staročeské jakožto podkladu melodií gregoriánských.” Stecker především - - přes to, že i v německé theorii je zásadní rozpor mezi obhájci diatonického základu chorálního doprovodu (Dr Mafhias Horn, P. Johner, P. Molitor) a chromafického jeho podkladu (P. Griesbacher) a že Max Springer vřazuje se mezi prvnější, je toho názoru, že přece ten Sprí,nger své stanovisko podstatně změníl. Stecker po- ukazuje na Springerův doprovodv„Graduale parvum” a pak na obsah přednášky, konané v r. 1910 na toto thema na duchovních cvičeních pro učitelstvo; je mu jasno, že Springer tu zaujal stanovisko Griesbacherovo. Stecker uvádí tu proto o Springerovi, že „se octl na bludném scestí”; jinak Stecker stojí za chorálním doprovodem Witt-ovým k ,Ordinarium missae". Jde mně o podstatu samotné věci. Ve sporné otázce měl tenkrát podle mého soudu pravdu přímočarý, nesmlouvavý Stecker. S d,nešnfho hlediska, znamenajícího jisté uvolnění v názorech proti oněm z r. 11913—14; nutno jen souhlasiti s hle-diskem prof. Orla, a to z důvodů spíš praktických: život v církvi, ve chrámové hudbě katolické sžil se s modernějším doprovodem, jejž hájil P. Griesbacher a po něm Max Springer a také u nás zevšeobecnět. Avšak hned musím poznamenati v souvislosti s tím:. jak Orel tak Stecker zřejmě jsou stejného náhledu v tom, že s přesného historického hlediska jedině jako ryze slohový je přednes chorálu á capella. A tu dnes nutno se stálým důrazem upozorňovati na to, že v době adventní a postní má se takto chorál zpívati výlučně — vzhledem k předpisům liturgickým i vzhledem k podstatě povahy těchto údobí z církevního roku; prof. Orel tuhle zásadu zastával neústupně — kolikrát jsme spolu o tam mluvili ? 126 Hudební revue, roč. 1912—14, str. 328—334- 93 | ||||
|