|
| ||||
| ||||
|
žení" filosofické fakulty při universitě Komenského v Bratislavě; je jeho zakladatelem; jeho křtitelem a dárcem jména byl Alois Jirásek. Zabývejme se takovým večerem staročeské hudby v Bratislavě (v universitní aule 9. prosince 1921). Večer zahajuje se úvodním slovem prof. Dr Orla; jmenovaný také řídí svůj _sbor; a pořad večera: „Hospodine, pomiluj ny”, „Náš milý, svatý Václave”, polyfonní Trojhlas „Sanctus” a ,Benedicfus" ze mše Krištofa Haranta z Polžic ---- už z po-řadu plyne, že prof. Orel i v Bratislavě na vysoké škole zůstal věren svým zásadám pro svou práci, u nichž nás udivuje jejich šíře: dává to, co jako vědec vy-pátrá, převodem do moderní notace, umožní provedení a na konec sám si vycvičí předem sbor a s ním nacvičí tyto skladby. A čeho si tu musíme nejvíce vážiti: tento dirigent zná jako nikdo jiný podstatu slohu starých skladeb, vcítil se do něho jako nikdo vedle něho a nyní reprodukuje staré skladby on, zkušený nejvýš, který je i v tom odborníkem, že dovedl s jinými ještě uvést naši sborovou reprodukci na nové cesty šťastného vývoje, na cesty, po nichž právě spěl celý další, nejvýš úspěšný vývoj sborového zpěvu, jenž si vyzískal pověst až světovou.
A zajímavá věc: i v Bratislavě prof. Orel pěstuje jako dirigent také i hudbu světskou, a jak už určitá zásadovost platila jeho pracem všude, tak také zde: Vítězslav Novák hlásí se mu stále naléhavě jako v jeho mládí. Tentokrát v Bratislavě v listopadu 1927 spojuje „Akademické pěvecké sdružení” se „Zorou” a „Slovenskou filharmonií” a předvádí tu ve skvělém provedení Novákovu „Bouři".13:, Prof. Orel dává podnět k založení západoslovenské pěvecké župy J. L. Belly. A nakonec nutno ještě zmíniti se o dirigentském poměru prof. Orla k Antonínu Dvořákovi. Dvořák — jejž jsme už viděli třikrát, jak se projevil jako naléhavost v každém dosud oboru práce prof. Orla — znamená v Orlově dřrřgentství rozhodně nejvyšší bod. Reprodukce duchovní Dvořákovy hudby (a o tu mi zde právě jde) zachycovala z hloubky pozornost prof. Orla. Mohu tu poukázati kpřímému dokladu; v roce 1917 uchvátilo ho provedení „Biblických písní” sborově, pod taktovkou prof. P. Miillera; způsob, jakým vykládá pojetí Dvořáka v tomto případu, může nám hodně p,ověděf i o tom, jak si prof. Orel dokonalé provozování duchovní hudby Dvořákovy představoval; je tu obsažen zásadní postoj dřrigeptský. „Co píseň, hluboká nálada. A tyto různé, mnohdy velmi jemné od-stíny nálad dovedl vycítit i vyzvednout kanovník Miiller... jednohlasý sbor, na-prosto scelený a bez tremola podal melodřckou linii objektív'azě, nepřerývaje její-ho přirozeného toku a spádu, jak to činí sólový zpěvák. Ten za cenu subjektivní-ho názoru a přednesu často porušuje, kouskuje a zneklidňuje melos písně. Této vady byl sborový přednes písní prost. Melodie vystoupila nad hladinu orchestrálního průvodu a zářila klidem a jasem tvorby Dvořákovy. Pojetí Múllerovo bylo ovšem zcela odlišné od oněch, jež jsme slýchávali at při provedení orchestrálním se sólovým pěvcem, at jen s průvodem klavírním. Gen kvap, se kterým zvláště písně hymnícké se přednášejí, nemohl nikdy nalézti ozvěny v mé duší. Až Miiller ukázal, že radostivá nálada u Dvořáka jest vždy velebnou, mohutnou a že jásavost jeho nesnese tempa marciálního pochodu. Dirigent-kněz vnořil se v obsah biblického textu a podal jej tak, jak neporozumí ani každý laik, ani kolikrát hudební kritik, jenž nepostihl zdůvodněnou úchylku pojetí Miillerova od tradičního u nás přednesu."13I Go napsal tu prof. Orel, platí obdobně i pro re-produkci sborové duchovní i církevní hudby Dvořákovy vůbec -- mohu si dovoliti tento důsledek vyvozovati z kritiky o přednesu „Biblických písní”, poněvadž s prof. Orlem častokrát ,o této věci jsem hovořil a v hovorech mi prof. Orel svoje stanovisko k féfo věci jasně vyznačil, a to zrovina v uved~ném dvojím směru (jak se to z pozorného přečtení jeho posudku podává). Hlavně jde mi o správné podání melodické línie v hudbě církevní; ryzí lyrismus (a jde tu jen o objektivní lyriku?) církevní hudby žádá si opravdu objektivního způsobu zpěvního výrazu bez jakéhokoli subjektivního zabarvení; souvisí tahle věc s celou podstatou církevní hudby, jejíž slohovou náležitostí právě jest, aby byla oproště,-na všeho subjektivního hnutí zrovna tak skladatelova jako toho, kdo tuto hudbu 15, Viz zprávu v „Hudební výchově”, roč. VIII. 136 Cyril 1917, str. 63. 96 | ||||
|