|
| ||||
| ||||
|
reprodukuje." K zásluhám prof. Orla musíme přičísti, že právě tyto pro před-nes církevní hudby důležité dva požadavky přesně vytýčil (zrovna jako požadavek, aby polyfonní předivo ve sborovém přednesu bylo naprosto jasné, přesné, jak to kritika v reprodukci Foersferova ,Sfabaf mater" zjištovala (viz nahoře). A ještě jedna je skutečnost, která k vděčnosti tu zavazuje. Prof. Orel vystupoval se svým duchovním Dvořákem právě v onom dvacetiletém údobí, kdy
u nás projevil se záporný postoj k dílům z oboru hudby duchovní i církevní; prof. Orel trpce nesl tento stav (kolikrát ,mi hořce na to si stěžoval?) a čM,em hle-děl i tu věc naprauov,at. Sloužil mu tu drahý jeho mistr A. Dvořák, ato svým mohutným dílem, duchovní kantátou „Sv. Ludmila”. Prof. Orel provedl „Sv. Ludmilu” několikrát v roce 1929 — ve Skalici (v chrámu Páně), v Bratislavě (v Městském divadle), ve Wien („Konzerthaus"), v Prostějově (v městském divadle), v Posen („Theater Velki"), v Praze (ve Vino-hradském divadle). Provedení v Posen a v Praze patřilo k nejvelkolepějším. Čteme o provedení posenském kritiku v „Lidových novinách” (z 23. V. 1929): „Zásluhou prof. Orla v Posen provedly sdružené spolky „Akademické pěvecké sdružení” z Bratislavy, „Vlastimila” a »Orlice” z Prostějova scénicky Dvořákovo oratorium „Svatou Ludmilu”. O volbě scénického roucha možno míti různé názory ale je jisto, že tento způsob reprodukce přispěl nemálo k přiblížení dějového obsahu před obecenstvem, jemuž námět podaný čistě koncertní formou býval by jistě zůstal v leckterém směru těžkým oříškem. Výborným spolupracovníkem prof. Orla byla, pokud šlo o režii a scénování, dirigentka „Vlastimily” sl. Dočkalová, která celek zvládla s uměleckým vkusem i bezprostředním účinkem, nešetříc při tom krajního přepětí fysických sil v prostředí dosti ne-ohebném a neznámém. K její ruce přidán byl ochotný režisér bratislavské scény Ruth Markov a baletní mistr H. Stetkewicz. Mluviti o pěkném celkovém úspěchu znamená uznati velkou a ideální práci Dra Orla, který pečlivě vybavil zpěv-ní i orchestrální stránku vznosného a hymnického opojného díla Dvořákova, vystupňovav hlavně závěrecný akt s mohutným účinkem." V Praze v divadle na Král. Vinohradech byla „Sv. Ludmila” provedena rovněž scénicky, a to na prahu oslav svatováclavského millenia v září 1929. "Lpívala tatáž sborová tělesa jako v Posen; provedení překvapovalo svým zdarem. Dovolím si připojiti svou poznámku: jestliže v Praze vystupuje mimopražský sbor, je pravidelně posuzován v měřítku pražských sborů (i orchestrů), kde jsou dány všechny jedinečné podmínky pro provedení skladby. Málokdo zná potíže sbormistrů z venku, kteří musí, chtějí-li si postaviti od základů pravidelně celý sbor, nejdřív jej vycvičiti, při tom zápoliti s největšími obtížemi, hlavně malichernostmi osobního rázu, jež dovedou leckdy ohrozit i práci víceletou (sám jsem to zažil?). S týmiž a snad i většími potížemi bylo nám zápoliti i !na Slovensku. Mám svůj největší obdiv pro tento velký čin prof. Orla, pro jeho práci, které se nelekal a které se ujal s největším zdarem, právě on, jenž tolik času zase věnovati musil své nejvýš odpovědné práci vědecké, začínaje, jako všude, z úpiných začátků. A jiný krásný rys- odhaluji pro svou podobiznu prof. Orla: jeho dirigentskou všestrannost (zas ta šíře rozmachu i zde, v uměleckém prostře~ dí);tento dirigent zvládal bezvadně styl duchovní a církevní hudby, tento dirigent však rozuměl dokonale sborovému zpěvu i ve formě velké světské kantáty Vítězslava Nováka, ale on vcítil se dokonale i ve světskou kantátu Jána. Levoslava Belly, největšího skladatele slovenského, kterého vlastně prof. Orel první do-cenil, uplatnil — nikdy nesmí býti zapomenuto, že na pěveckém festivalu v Pra-ze 1928 na výstavišti na velkém koncertu „Pěvecké obce” se 7200 zpěváky provedl kantátu Bellovu „Svatba Jánošíkova”. A ještě tu musím s největším uznáním zdůrazniti Orlovu dirigentskou činnost právě z oněch dob, kdy se účastnil venkovského ruchu pěveckého. V Praze se dovede lehne přehlédnout význam zpěváckých spolků mimo hlavní město, a naprosto neprávem. Právě prof. Orel je jed-ním z oněch nenáročných, skromných pracovníků, kteří dobře dovedli chápat význam mimopražských pěveckých těles, a to pro jejich vysoký význam v kultur- 1,`, Srv, mé bližší výklady o této věci na př. ve stati „Karel Stecker” (jeho hudba církevní), Cyril 1940, str. 20. 97 | ||||
|