|
| ||||
| ||||
|
ním životě; ten by1 dán tím, že pěvecké těleso bývalo nositelem hudebního vzdělrnní ve městech — to byl hlavní úkol zpěváckých spolků a právě ten prof. Orel pinil co nejsvědomitěji a měl tu největší zdar.
je jedním ze stavitelů chrámů českého sborového zpěvu, ač v duchovní či světské sféře. Pochopil hned v začátku své práce i v tomto oboru význam sborové hudby, když psal provolání do „Českého hudebního máje” ve „Věstníku pěveckém a hudebním":138 „Světový význam naší hudby vytvořili velcí skladatelé a umělci výkonní. V lidové písni a hudbě vydala česká tvořivost nejbohatší plody, které jsou ozdobou a pýchou naší kultury národní.” Do závěru. Podobiznu univ. prof. Dra Orla podal jsem v rysech jenom nejhrubších, ač ně-kolikrát mne to svádělo, přece jen neprokreslil jsem jednotlivin nikde, jsa si vědom nutné stejnoměrnosti ve své práci. Tak jde spíš o náčrt, ne o podrobný průkres. Než právě z tohoto náčrtu, tuším, je přec vidno, že vědecká i umělecká podstata osobnosti Orlovy pronikla jasně, a hlavně že jsem ji podchytil cele. A o to mi hlavně šlo. Byl jsem si také vědom nesnází takhle pojatého úkolu - to pro rozsáhlost plánů, kterou si prof. Orel do svého života zásadně dal. Bylo by třeba znáti podstatu všech těchto různých oborů práce, být s nimi delší dobu se-známen, znát Theorii i praxi z všeho toho, z čeho tvořil Orel, pronikat to vše, aby bylo lze porozumět, chápat a pak vylíčit a zhodnotit velké Orlovo dílo. To byl by požadavek ideálný — vím, že jsem ho nedostihl cele - mnohé dohonit pomáhal mi častý osobní styk s Dr Orlem, a tím hleděl jsem dostihnouti některé mezeru vlastní. A v každém tom jednotlivém úkolu do jaké podivuhodné šíře a hloubky a při tom vždycky a všude do jaké tvůrčí, svérázné sféry zacházel mi tu můj vzácný autor -- a proto pro vše: jak mohutně vsahoval tu do života vývoje našeho ve všech probraných směrech, jak ho přímo určoval, jak ho tvořil? A Tak z lícně oso-by současně mi vyplynul popis celého údobí, jimž procházel život Orlův a to tak, že dominoval. Tak kreslil jsem portrét osoby, a hned v začátcích bylo mi jasno, že kreslím část doby, význačnou část vývoje české hudební estetiky, hudební žurnalistiky, jedinečně záslužného povolání učitelského a zrovna tak dúležitého úkolu uměleckého. Z výjimečné všestrannosti Orlovy, pro kterou není u nás vůbec podobného příkladu, podává se také úžasná bohatost života tohoto našeho časového úseku, v němž žil a tvořil Dobroslav Orel. 138 Roč. 1940, č. 4. Z POSLEDNÍCH VERŠUJ VLADIMÍRA HORNOFA. K večeru. Jde zrána poutník z domu pin touhy v luzný svět. a večer teskno je mu, rád vrátil by se zpět. Pták bludný nízko krouží a hledá hnízda kryt, duch výš až k nebi touží, kde září hvězdný třpyt. Svět kolem něho zšedl, Svůj domov teskně hledá, květ ztratil krásu svou, kraj slunný věčných jar, stín nad krajem se zvedl, jenž květům zhynout nedá, zem přikryl náhle tmou. kam přístup nemá zmar. A v tichou cestu jeho, jak pozdrav rodných niv sní z kraje tajemného hvězd tisícerý div. 98 | ||||
|