|
| ||||
| ||||
|
dlova Švandu dudáka a j. Ba dokonce si v Kutné Hoře se zpěváckým spolkem „Tyl” a s orchestrem vojenské hudby v Tylově divadle zadirigoval čtyři opery Smetanovy: Hubičku, Dalibora, Taj,emsfví a Prodanou nevěstu. Mezi sólisty byla tenkrát Marta Krásová v roli Vendulky v Hubičce. Ledvina tu slovem vyvinul bohatou a pilnou hudební a kulturní činnost.
Proto piným právem byl vyhlédnut na místo profesora koncertní varhanní hry na Hudební akademii v Bratislavě, jež nastoupil v r. 1926. Zároveň vzal na sebe řízení konservatorního orchestru a stal se současně dirigentem kůru františkánského kostela. Podobně jako za svého dvacetiletého pobytu v Kutné Hoře, tak i zde, kde strávil celkem čtrnáct let, mohl rozvinouti velkou uměleckou a přede-vším pedagogickou činnost. V městském divadle provedl s akademickým pěvec-kým sdružením a spolkem Zorou Dvořákovo Stabat Mater a Smetanovu Geskou píseň. Na františkánském kůru vedle řady varhanních koncertů provedl celkem devětkrát Brahmsovu Missa solemnis b moll (po prvé vůbec v našich ze-mích) a dvakrát Lisztovu Ostřihamskou mši, obě mše při liturgických obřadech. Působil tu až do r. 1940, kdy opustil Slovensko a vrátil se do Prahy. - Prof. Ledvina domluvil. — Krátce před námi rozestřel svou životní pout, na níž již přes dvaačtyřicet let slouží nejvyššímu umění varhan. Přišed do Prahy, nemohl a nesměl ani tu ve svých 60 letech zahálet, třebas tu bylo tolik nového, tolik mladých sil a nových institucí, s nimiž se Ledvina, pobývaje čtyřicet let mimo Prahu, nemohl sžíti. Jen jednou, v r. 1931, v Praze ve Smetanově síni koncertoval na nedělním matiné. Ale přesto mě] a má v Praze přátele, a ti Ledvinovi umožnili i zde další uměleckou činnost. Prof. K. B. Jirák jej angažoval jako koncertního varhaníka pro pražský rozhlas, odkud jeho hře můžeme naslouchat o nedělních jitrech a dopolednách. A obec Pražská pověřila prof. Ledvinu vedením kůru hlavního chrámu sv. Mikuláše. Zde tedy, kde byl Ledvina pokřtěn a kde jako hoch varhaničil, stává se v podzimku svého života chorregentem. Dne 1. prosince 1941 zahájil tu svou činnost. Tak se osudově kruh života uzavírá. Věříme však, že prof. Antonín Ledvina ve své rodné Malé Straně bude ještě dlouho působit a krásné varhany svatomikulášské ještě dlouho bude rozeznívat, aby zpívaly a hřměly ke slávě Boží a k potěše lidí. Dr Cyrill Sychra : Josef Nešvera. (Poznámka k stým narozeninám.) By1 to prof. Hubert Doležil, který mně dal ve svém nekrologu o Josefu Nešverovi (uveřejně ém v časopisu „Smetana” v roce 1914) bezprostřední podnět k to-mu, abych se pokusilo výstih umělecké osobnosti josefa Nešvery v oboru duchovní a církevní hudby. Probral jsem skladby z těchto oborů v našem listě, v jehož knihovně vyšla tato práce samostatně („Josefa 1ltešvery hudba církevní" --T923). Na tuto věc mohu se odvolati i v jubilejním roce, kdy slavíme sté narozeniny skladatelovy (narozen 24. října 1842); nemám, co bych v zásadě měnil na své původní práci; leda snad to, že bych dnes lépe zafřídil jeho práce z oboru duchovní kantáty a z oboru hudby církevní, odděliv od sebe skladby podle těchto oborů. Původně jsem podával celé dílo Nešverovo z hudby duchovní i církevní ve výkladu řízeném časovým postupem, takže mi kantáta „De profundis” op. 49. a oratorium „Job” op. 100. vstavěly se do časového postupu ve vývoji skladeb z ovzduší církevní hudby, s níž však přímého spoje přec jen nebylo. Obě duchovní kantáty povahově stojí právě k sobě nejblíže, a je vděáným úkolem při-blížit je k sobě vyčerpávajícím výkladem (když kantáta „Sv. Václav” pro smíšený sbor a basové sólo s průvodem žestových nástrojů a tympánů je spřízněna zase s církevní hudbou Nešverovou). Je ostatně velmi zajímavo, že z prve jmenovaných kantát přechází (zcela výjimečně) něco vlivu i na některou z ryze církevních skladeb Nešverových, jak to dále ukáži. 101 | ||||
|