|
| ||||
| ||||
|
Pro povrchního pozorovatele sfaroklasické církevní hudby dá se v tomto směru najíti dost málo; buďme však štastni, že velcí analytikové krásy této staroklasické hudby církevní dovedli nám do podrobnosti vykřesat a zdůvodnit tolik dramatických hodnot v těchto dílech, že souhrnná analysa nás přivádí až k údivu. LI nás byl to zejména J. B. Foerster, který se zabýval velmi zajímavým téma-tem pro zhudebnění slova starými klasiky církevními, hudební charakteristikou v jejich dílech; u Němců P. Griesbacher, abych ukázal aspoň na jednoho z nejzasloužilejších, provedl soustavný rozbor těchto starých děl do překvapujících podrobností.11l
Novější hudba, ovšem pokud se týká dramatičnosti, vykazuje ve všech prvcích výrazových nepřebernou řadu prostředků k oživení hudebního výrazu; byla to zásluha hlavně W. A. Mozarta a Richarda Wagnera, a mezi nimi velkého Beethovena, kteří na této cestě objevovali nové světy. A tak když vyjdeme s pojmem církevní dramatičnosti do hudby církevní, uvědomujíce si její pravou pod-statu (někdy tato nomenklatura z hudby církevní se vylučuje vůbec, tak třeba u Josefa Siftarda),112 najdeme pro ni doklady až překvapivé hloubky. A tak z onoho strohého schematu, že řeč to je, přízvuk v řeči, ,als das einzige, was nafiirliches und Versfándnis gebendes Band zwischen der Rede und der Melodie kniipfen konnte",113 mohli bychom u R. Wagnera dospěti k velmi složitému prozkumu v této věci v době novější. Musím však zůstati u Karla Sfeckera a ve sféře hudby církevní. Konkrétně zabývá se Stecker touto věcí na př. ve skvělém popisu Dvořákova „Requiem".111 Píše: „Jest to dílo velkého slohu, psané fantasií pinou živosti dramatické, jež vznešený námět tlumočí velkolepými obrazy vzácné originality, s beethovenovskou přímo energií a smělostí v koncepci ... Ohromující dramatičností vyniká ,Confufatis”, líčící dokonalým způsobem jednak zoufalý stav zatracenců, peklu propadlých, jednak kontrastující s tím prosbu za přijetí v řady blahoslavených. ,Dies irce`... zmínka o trestech pekelných, hlubinách propasti, tlamě lví, Tartaru... zejména jasná postava sv. Michaela, opředená zvláštní, smyslům lahodící září."115 K tomu jiný rozbor pojmu dramatičnosti v církevní hudbě, už všeobecnějšího rázu; nacházím ho v popisu druhé části ,Gloria”; je rázu zásadního: ,Skladateli, pokud nepočítá již předem na výhradně koncertní provedení díla, jest pilně dbáti toho, by nad potřebu nevymykal se z kontemplativního tonu ve zpracování hudebním, dávaje přednost výrazu umírněnému před mocně vzrušenými, dramatickými akcenty. —Čím mocněji tudíž život dramatický ve skladbě mešní do-máhá se platnosti, tím více dílo chrámu se vzdaluje a posvátnému aktu se odcizuje, odkázáno jsouc poté výhradně na podium koncertní; tomuto nebezpečí po-dle možnosti se vyhnouti je tudíž přední snahou skladatelů mešních."11` Odtud mohl Stecker pro dramatičnost církevní hudby stanoviti omezující podmínku; je dána nejužším vztahem hudby k liturgickému textu navenek i dovnitř. Je ve své povaze modlitbou, v jejímž proudu představ, vyvolaných slovem, řinou se místa nejrůznějších hnutí duševních, vystupujících ve vroucnosti projevu nejhlubší víry i v jásotu a jeho kontrastech, místa lyrická i epická, ale vždycky podchycovaná způsobem modlitby. Nejlépe mluví tu Steckerovo dílo skladebné a jistě i nejpřesvědčivěji. Probírám-li zhudebnění liturgických textů u Steckera, zjištuji jasně dvojí způsob u něho; onen prvý, který zřejmě přichází ze způsobu, jak slovo i větu zhudebňovali staří církevní polyfonikové; způsob Steckerova výrazu v tomto prostředí jde zhusta tak daleko, že i projevový materiál je mu totožný s oním, jenž byl běžným v hudbě Palestrinově. Myslím na ryzí vokální podstatu skladebnou. Je druhý způsob, jemuž je wagnerovská deklamace a vůbec celkové zachycení textu vzorem. Tohoto způsobu vyjádření slova, ryzího ve 111 Viz práci Griesbacherovu, citovanou v poznámce č. 104; dále essaye J. B. Foerstera o názorové karakteristice hudební, „Dalibor”, roč. IX., str. 170. 112 Gompendium der Geschichte der Kirchenmusik, Stuttgart 1881, str. 163. 113 Richard Wagner „Gesammelfe Schriffen und Dichtung+en, díl III., str. 277. 111 „Antonín Dvořák” (Sborník statí o jeho díle a životě). Praha 1912. Nákladem Umělecké besedy; v něm: Karel Stecker „Kantáta a hudba církevní”, str. 227-248. lls „Formy hudební”, str. 46. uc Tamtéž. 108 | ||||
|