|
| ||||
| ||||
|
vokální charakter (místo je vůbec bez průvodu) nijak jednotnosti skladební tomuto velkému dílu neubírá.
A nyní druhý, novější zpr°sob podchycení slova hudbou; nacházím ho nejvýrazněji podaný ve mši „Solemnis”. Je tu těžko vypisovati věc blíže, když se jedná sice o skladbu tiskem vydanou a přece takřka neznámou, zejména dnes, když z technických důvodů nemohu si vypomoci ani citací notovou. Ulehčuji si věc tím, že ke srovnání použiji dvou mešních skladeb Antona Brucknera; aby mi tu bylo rozuměno: ne že bych chtěl nějak se dotýkati Brucknerovy velikosti, ani že bych ve skladbách v jejich základě hledal nějakou příbuznost, vždyf právě Brucknerovi nic tak nebylo vzdáleno jako tradicionalismus v církevní hudbě. Bruckner, věřící, Církvi naprosto oddaný, vstupoval do jejích chrámů, nedávaje se poučiti nějak blíže církevním uměním, zejména starším; chodil tam tak prostince, jak právě uspěl k pevné víře ve svého Boha, -on, člověk žijící selským názorem, povýšeným na názor životní. Jde mi při této paralele o docela jinou věc: Bruckner ve svých mších vycházel také ze světské hudby, z prostředí své hudby symfonické, do níž mohl kdysi zasunouti své jedinečné „Te Deum”; Richard Wagner byl mu i ve mších blízkým, jako zase se mu dost vzdalovala tu hudba starých církevních polyfoniků. Nuže, zahlédněme a po případě zahrajme si alespoň některá místa z Brucknerovy mše f moll a pak zase mše do e moll, a srov-nejme je se Steckerovou mší ,Solemnis". Pozorujte hlavně způsob, jak je slovo v těchto skladbách převáděno v hudbu; tento Bruckner ve dramatické výraznosti ve mši e moll, jak je daleko klidnější, zejména v celém „Credu”, které přec ve svém obsahu tolik dává příležitosti, aby hudba, slovem se řídíc, vytvářela místa od sebe povahově naprosto rozdílná. Mše je komponována pro osmihlasý smíšený spor a žešfový orchestr, jejž V. Goller nahradil velmi šfastně varhanovým průvodem; odůvodňuje tuto svou úpravu: „Die Ausfiihrung der Messe in dieser Fassung ist ohne wesentliche Einbusse der Wirkung umsomehr móglich, als Bruckner den Schwerpurikt der Komposition in den reichen polyphonen Vokalsatz gelegt und die Begleitung vorwiegend nur als Stiifze und leichte Umrahmung gedacht haf. Lefzfere vermag eine gute moderne Orgel in der Hand eines tiichfigen Organisten vóllig zu ersetzen,” Bruckner svoje ,Credo" s ohledem na zvolený hlasový materiál vypracoval velmi jednoduše. Pruběhem celého tohoto dílu mešního užívá z větší části jenom smíšeného sboru a k tomu ještě často unisono; ,Et incarnatus est", ,Et resurrexit", ,Et iterum venturus est" á „Et vitam venfuri” na rozsah mše až překvapivě strohé jsou propracovány ve smíšeném dvojsbaru. A v jednotlivostech ,Et incarnatus est" je pracováno v podivuhodně něžném výrazu, jenž adoruje mateřství Marie a jenž najednou z osmihlasého pletiva přestupuje v unisono basů: ,Et homo factus est", po dva-krát téměř doslovně; onen závěr basů je uchvacující. Následující „Crucifixus” v pianissimu vzdává se naprosto prudšího barevného průkresu, jak bychom to-ho s ohledem na zásadní koncepci církevních prací Brucknerových předpokládali. Naproti tomu Sfecker, tento naprostý polyfonik po vzoru palesfrinského slohu, jak právě v těchto místech je dramatický výrazný; nechci se tu opakovati a poukazuji k rozboru mše ,Solemnis" v této své práci.117 Ještě však lépe v této komparaci osvětluje nám dramatické proživení u Steckera oproti Brucknerovi způsob, jak oba skladatelé koncipovali ,Agnus Dei"; u obou je tu osmi~-hlas s průvodem spíš podpírajícím, nežli samostatně vystupujícím, a přec u Steckera je zhudebnění slova barvitější, určitější, vzrušnější vůbec; Takové ,Dona nobis pasem", jež zahajuje u Steckera sólový bas, třebas jenom ve dvou faktech, jak tu dovede zesílit výraz slova. Nebo vezměme si velkou mši Brucknerovu e moll, a zase třeba ,Et incarnatus est" a „Crucifixus”, abychom srovnávali. ,Et incarnatus est" u Brucknera, jak u něho je zvykem, dvakrát opakované, strhuje svou mystickou krásou rozhodně; přidružuje se k instrumentálnímu zachycení tohoto jedinečného místa v „Credu”, jak ho slyšíme už u Bacha, u Beethovena a v Lisztově mši Osfřihamské; u Steckera přísný kánon, a přece 117 Viz „Cyril” 1940, sír. 44. 110 | ||||
|