|
| ||||
| ||||
|
co i tu je mystické krásy obsaženo — nedivme se tomu u takovéhoobdivovatele Mariánského kultu, oko právě byl Karel Stecker, jak ještě ukáži.
A nyní to hlavní; ja Bruckner v této mši prokreslil hudbou -ano místo nejvzrušenější, nebof v ně právě mešní forma vlévá nejvíc bolestnosti, jaké je možné unést představivému srdci lidskému; Brucknerovo „Crucifixus` v této mši je naprostý originál; udivuje ryfine.m, který je tu předepsán jako ,Iangsam`, je pozoruhodné šířkou, jež je dána již celkovou koncepcí, v níž v lícní sboru pokračuje basové sólo, jež ji potom přejímá a nakonec na ustavičně opakované sborem slovo ,passus”, v největší bolesti odpovídá. Stecker přes neobyčejnou stručnost svého ,Crucifixus", kdybychom myslili jenom na otázku dramatického vystupňování, nijak tu pred Brucknerem do pozadí neustupuje, spíše je prudší, ve výrazu vzrušnější, což vše nechf nám ?.e tím nápadnějším, když si znovu připomínám-e skutečnost, že tento byl nejdůslednějším sledovatelem zásad kontrapunktické, výlučně kontrapunktické práce ve slohu palesfrinském a onen, Bruckner, právě v této mši vycházel ze své světské hudby - symfonické a spíš tkvěl na zásadách Wagnerových. A když už jsem volil způsob srovnávání k to-mu, abych dolíčil překvapivý smysl Steckerův pro ryze slohovou dramatičnost ve výrazu slova hudbou, nebojím se ani pokusu, který na první pohled vypadá hodně odvážně, abych Sfeckerovu mši ,Solemnis" postavil vedle mešních skladeb Lisztových, pokud tyto mají k reformovanému směru německé církevní hudby z Řezna (Regensburg) svůj vztah. Mše „choralis” a ,quatuor vocum" u Liszta tu vybírám. Ve mši ,choralis" Liszt nezapřel svůj smysl pro dramatičnost ve výrazu, zejména tam, kde mu podklad pro hudbu dávalo slovo. Jeho mše „choralis” právě po stránce zhudebnění textu a dramatického zvýraznění mešní formy prostě udivila ty, kteří pracovali na cestách pro reformu čírkevní húdby podle vzoru starých církevních polyfioniků. A když bych srovnával po této stránce dramatičnosti výrazu Lisztovu mši se mší Steckerovou, vychází mi Steckerova skladba i z této komparace vítězně, nebaf se nevytrácí v tomto směru vedle komposice Liszfovy, a spíš bych napsal, že jestliže snad v církevnost jeho sklad-by někde vnikne upřílišněné světlo akoby z prostředí hnedle světského, ni-kdy tomu tak naprosto není ve skla bě Steckerově. Zrovna tak by vypadalo srovnání Lisztovy mše ,Quatuor vocum" až na to, že tu už průnik do církevního ovzduší z prostředí světského div už neznamená někde trhlinu. Zrovna tak vděčným předmětem prozkumu, jak výstižně dovedl Stecker v církevní hudbě promýšleti slovní předlohu, jsou jeho motetta. Stecker se tu projevuje výborným následovníkem svého učitele F. Z. Skuherského, který právě v ohledu textů motettních u nás nejvíc znamenal. Nejpřekvapivějším v Tomto směru je u Steckera motetto „Terra Tremuit et quievit”, o němž Steckerův spolužák J. B. Foerster napsal, že je úchvatné.118 Je to dvojsborový osmihlas, navenek podle vzoru staré polyfonní hudby, ale vnitřního obsahu již úpině nového, ne-bot slovní podklad je tu vyjadřován způsobem, odpovídajícím zásadám nové hudby. V konec této stati připojím ještě aspoň stručné pojednání o tom, jak Stecker ve své hudbě naplňoval slovní podklad v jedné hudební formě, v níž napsal svoje dílo největší --- mši ,Solemnis". „Rozvrženo je Kyrie` pravidlem ve fři oddíly prosebného tónu: Kyrie` pohybu klidného, Christe` tempa poněkud hybnějšího a druhé Kyrie` pohybu značně vzrušenějšího” — uvádí spisovatel ve svých „Formách hudebních".111 Co víc však pověděl Stecker v „Kyrie” své mše, navenek pině se shodujícím s maximou právě vyslovenou? Jakého stupňování ve hluboké vroucnosti tu docílil od prvého „Kyrie”, neseného v začátku jenom altem, pak sopránem, pak teprve celým sborem smíšeným od dalšího „Christe”, přednášeného nejdřív altem a sopránem, pak zas sborem smíšeným až ke „Kyrie” oné třetí části, kde už to za-hárá celým sborem ve forte v imitacích, stavěných jako na žulových kamej-iech nad sebou, aby závěr byl donesen v pp dvou altů spolu s tenory a basyl je tu nádherná modlitba, v níž se nese do hloubek zbožností prosycená duše skladate- 11e „Tempo”, 15. III. 1938, str. 101. lis Str. 46. 111 | ||||
|