|
| ||||
| ||||
|
lova. „Gloria”: forma je třídílná s krajními větami pohybu živějšího, rázu já-savého a kontrastující větou střední, pokorného, prosebného výrazu, počínající slovy ,Qui tollis peccata mundi" až po ,Quoniam tu solus sanctus". O dramatičnosti tohoto oddílu mše podle Steckerova stanoviska jsem se už zmínil. Pa-učuji se tu dále třeba z výborné práce Petra Wagnera120 o způsobu prokomponování mešní formy: „Demnach eignen sich die Texte der Missa in hervorragender Weise zur musikalischen LImkleidung. Einige darunter rufen nach Musik; so manche Partien der Gloria` ... dazu sprechen sich in den fiinf Stúcken der verschiedenen Typen religi~ser Empfindung aus, das Flehen zu Gott, das Lobpreisen, das Bekenntnis des Glaubens, Anbetwng und Ruf um Erbarmen.” Ano, tyhle všechny emoce modlící se duše nacházíme právě v textovém základu „Gloria”, a právě tyhle Stecker tak nově a přitom štastně do všech po-drobností dovedl zachytit. Především: „Gloria” učlenil ve tři díly přesně od-dělené, z níž krajní jsou piny vzruchu — střední na výsost jemný, tklivý. V .prvém dílu — ,Et in terra pax hominibus" — je výstižná gradace a v jejím nitru důvodné kontrasty, jak je v sobě nese věta. Prvá věta je vedena v mf, „bonae voluntatis” je už v p, ,laudamus Te" je už psáno ve střední síle, aby na to následující „Adoramus Te”, nesené jenom alfy, vyznělo slabounce; pak to zajásá v ,glorificamus Te" a hudba dále ztělesňuje slovo v ustavičných dynamických odstínech věrně podle -obsahu vět až k části střední (lento). Poslední část — tempo I. — je mohutným vzestupem v dynamické síle, a to jak ve vokálním tělesu, tak ze-jména v průvodu. Jubilující závěr, ve který sbor i průvod je vyústěn,.je úchvatný. Zhudebnění slova právě v „Gloria” je obdivuhodné, vykazuje promyšlení skladatelovo do nejmenších podrobností, at už se jedná o místa jubilujícího rázu, zrovna jako o místa vroucí lyriky.
„Credo je nejbohatším, nejobsažnějším a nejobjemnějším dílem mše, pro skladatele věru zvlášt vábivé, skýtajíc množství momentů pro zhudebnění jako stvořených a neobyčejně vděčných. Zejména střední část, líčící Kristovo vtělení, utrpení a skon, odedávna skladatelům byla podnětem k projevům svrchovaně vznešeným a povznášejícím,” píše Stecker;121 tak se mi zdá, že Stecker tu správně vystihl charakter jednotlivostí v této části mše, ale to hlavní, co vytváří pod-statu její, že nedodal. To u Liszta bych k tomu našel dopiněk: „Das Credo muss felsenfest wie das Dogma klingen".12,Credo"'je nejucelenější částí mše právě pro svou jednotící vnitřní myšlenku. Byli skladatelé, kteří této povaze ,Creda” dali už navenek zvlášť výrazný základ. Tak třeba hned Fr. Liszt ve své mši ,choralis", v níž komponuje „Credo” na téma vzaté z intonace k němu; neodděluje tu-to část na ohraničené oddíly, a tak vychází mu „Et incarnatus est” spojeno s předchozí větou ,Descendit de coelis" v kontinuitě. Kontrastů je tu celkem málo; tok ve skladbě je až nápadně jednolitý. LI nás v tomto směru pojal ,obdobně svoje „Credo” Z. Fibich ve své mši ,Brevis", jinak v skladbě bez zvláštních hodnot, zaváděje tu do celého téměř oddílu basso continuo. LI Steckera této vnější jednolitosti není,.je tu však naprostá scelenost obsahová přes bohatou barvitost, v níž Stecker podchycuje každou jednotlivou myšlenku; je tu skladba prolnutá vnitřním projádřením hluboké víry v trojjediného Boha podle modu Velké církve; je tu řada kontemplací úžasných rozloh a hloubek, jež končí projevem na-prosté důvěry v hlasatelku víry — v přesvědčení o trvalosti církve apoštolů. „Sanctus” vykazuje vždy dva rázem odlišné oddíly, prvý z počátku rázu klidného a vážného, později při ,pleni sunt coeli" majestátního, a druhý ,hos,anna in excelcis" rázu nadmíru živého, vzrušeného, jásavého."1 3 „Sanctus” ve mši je skvělým provedením vzorně vypraveného rozboru tohoto oddílu mše. O dalším dílu praví Stecker: „... stalo se Benedictus během doby jedním z nejdůležitějších dílů komposice mešní, v němž skladatel obyčejně výrazu popřává nej- 120 Petr Wagner: ,Gcschichte der Messe” I. Tei1, Leipzig 1913, sír. 15-16. 121 Viz „Formy hudební”, str. 47. 122 Viz Liszt-Brevier, Dr. Julius Knapp, Leipzig 1910. 123 Viz „Formy hudební”, str. 48. 112 | ||||
|