|
| ||||
| ||||
|
Různé zprávy
Básníkova smrt. V neděli 26. července ve věku 72 let zemřel a ve středu 29. óervence 1942 by1 uložen na Vinohradském hřbitově do hrobky svých rodičů kněz-básník Msgre Vladimír Hornoi. Rekviem sloužil Msgre Dr Ant. Stříž, kanovník vyšehradský, kondukt vedl generální vikář diecése hradecké prelát Msgre Karel Kepp1, jenž nad hrobem ocenil zásluhy zesnulého a rozlou~il se s ním jménem diecése, v níž se zrodil a kdež po dlouhá léta působil, jménem J. Exc. nejdp. biskupa královéhradeckého Dra Mořiee P.chy, kněžstva i lidu. Za bývalé žáky zesnulé-mu poděkoval prof. hradeckého semináře Dr Karel Gregor. Přítomni byli prelát Msgre Dr Hugo Doskočil, ředitel hisk. semináře v Hradci Králové, kap, děkan vyšehradský prel. Msgre A. Wiinsch, opat strahovský Dr Jarolímek, spisova.el Msgre Emanuel Žák, prof. Dr. Štemberský, za Chrámové Družstvo děkan P. Cel. Jiřík z Humpoloe a taj. Dobrodinský, zem. insp. Václav Vosyka a četní ctitelé a přá.elé zesnulé~ ho z řad duchovenstva i věřících. Nad hrobem Vladimíra Hornofa. Zmlkla píseň na rtech pěvce Božího. Zpíval věrně chvály Pánu Bohu svými kněžskými modlitbami, vycházejícími z čistého, milujícího srdce, zpíval je však fa'cé svými básněmi. Byl opravdu pěvec Boží, ne~of jen k Bohu směřovaly ieho písně, k Pan-ně Marii, k Svatým. Nestal se básníkem z touhv vy'! :outi se na literární Parnas. Jako se skřivan vznáší k nebi se zpěvem, nesa s sebou vůni kvctoucích mezí, tak Vladimír Hornof povznášeje se ve svých myšlenkách k Bohu, vyzpívával své zbožné myšlenky a ci y. Mohl říci se žalmistou Páně: .K zpěvu mne naladovaly pravdy a zákony Tvé, Panel" Básně se mu rodily při kněžském rozjímání slova Božího. Proto byly jeho verše vždy tak n hle lané, prosté, srdečné a čisté, a na rozdíl od básníků, kteří vyjadřují jen mlhavé dojmy ve směsici barev, každá sloka Hornofova je výra-ze n myšlenkové nápině. Jeho básně nečetli snad pve,ycení estéti, ale četly je s opravdovým zájire-n tisíce věřících mužů i žen, povznášeli se jimi k Bohu a těšili se jimi. A foto je veliké uznání jeho tvorby: vnikla do srdce lidu. Vždyť i prostý člověk má právo, aby k němu mluvil básník přístupnou ře í a podával mu chléb, jehož potřebu;e. A Hornof hovo'Il k duším iako básník a ;oko kněz, hlasa`e, věčných pravd. Žeň, kterou nám zůstavil, je bohatá a ob- sáhlá. Již jednotlivé úseky jeho tvorby by sta-čily zajistiti mu trvalé jméno. Přehlédneme-li velikou řadu jeho básní mariánských, řekli bychom o něm: poeta marianus. Spatříme-li tolik jeho básní eucharistických, neváhali bychom ho označiti: poeta eucharisticus. S ejným právem bychom ho mohli nazvaEi básníkem svatých patronů nebo básníkem vánoc. Jeho verše jsou záro~eň tak hudebné, melodické, že skladatelům bývá snadno přiodífi je nápěvem. Každý, kdo komponoval na exty Hornofovy, doznával, jak snadno se tvoří nápěvy k této zpěvné poesii. Básně Vladimíra Hornofa jsou věrným výrazem ;eho osobnos.Y, ieho ducha, jeho života. A on byl opravdu vý.)orný učiel a otcovský vychovatel, což se též ukázalo z přečetných projevů vděčnosti, j,ež mu poslali k jeho 70. narozeni-nám jeho bývalí žáci. A jeho největším uspoko. jevím bylo, že z jeho žáků je též pozoruhodná řada kněží. Byl kněz eucharistický, adoráfor, jenž neopomíjel konati své adorační hodiny, ani když v posledních letech nemohl poklekati ve chrámě před svatostánkem. Byl vroucím cfi'e-Lem Panny Marie, a proto se na něm obrážely 'e~í ctnosti. A jak jeho srdce bilo pro Církev? Na eho náhrobek bylo by možno vrýti nápis: ,Dilexi`. Ecclesiam", miloval Církev. O kříži Páně pak rejen psal povzbuzující slova, ale také jej ve své remoci odevzdaně a trpělivě nesl. Nyní zmlkla píseň na rtech tohoto pěvce Božího. Ale ooravdu zmlkla? Nikoliv. On, kněz na věky, na prahu věčnos`.i volá k Bohu: „Pane, rty mé o'evři a ústa má zvěstova i budou chválu tvou?” a začíná znovu pě°Y — u trůnu Beránkova: „Misericordias Domini In acternum cantabo.” O milosr: e-iství Božím na věky budu zpívati. Ale ani zde na zemi nedozněla jeho píseň. Přešla na fis'oeré rty věřících křestanů, kteří jsou mu vděčni, že jim v „Českém kancionálu” podal v krásném rouše chrámové písně, již bud textově zušlechtil nebo nově vytvořil. Ty o písně, jimiž se tolik zas,oužil o povznesení služeb Božích a n,osvě e ií duší, budou stále a vždy hojněii zazníva`i v našich chrámech a tím také oživovafÝ vděčnou namátku na Vladimíra Hornofa. Pro`o re'.oučíme se s tebou, drahý spolubratře a př`teli? Zůstaneš s`á'.,e s námi i my s ebou, spo-'e-1 ->ou`em lás'ty Kristovy. Pán tobě v odměnu d-onřej věčné slávy a spinění tvých kněžských tuveb a nám všem jednou štasfného skonání a radostného shledání? Ave, anima pia? Dr A. Stříž. Hovorna Síla tradice či zvyku? O jednotnosfi kos elního zpěvu bylo mluveno a psáno víc než dost. Český ka^cionál již vyrovnal mnoho nesrovnalostí a ods`ra:il mnohé nesprávné staré návyky. Ze zkuš,e :osti víme, jak dlowho úporně se musilo bojova'I Třeba jen proti jediné oblíbené no ě. Ale je tu ještě něco jiného. Každý téměř kos el má své lidové „sólisty”. „Znám své,” může říci každý varhaník. Jsou to dobří lidé, kteří bez osobn'ho úmyslu se chtějí slyšet. Nejhůře, přijde-li takový sólista třeba v půli mši sva_é a ted jehohlas se začne rozléhat nebo dokonce dozpívávaf za ostatními. Na venkově to bývá, že takový horlivec je i,eště ve dvéřích — celý udýchán — spustí si o půl faktu za druhými a neslyší se. Je to velmi nepěkné a ruší to pobožnosti. Jak tomu odpomoci? Nejlépe jemným, nenápadným způsobem přiměti takového sólistu k vlas ní kritice a sebekázni. Snad laskavý pohled vedle stojícího někdy pomůže. Stejně se to má s modlitbami a odpovědmi knězi. Tu by ta jednotnost byla stejně žádoucí. Téměř každý kostel má své vžité 115 | ||||
|