|
| ||||
| ||||
|
_.. 19 ---
v tónině bypojonické a jonické, o kvintu níže rozdíly některé, o nichž musíme šíře promlutransponované. V pramenech vyskytuji se viti. Probéřeme nápěvy jeden po druhém, Chorál čís 16.: Pán Bůh všemohoucí z veli- ké milosti poslal posla svého, anděla mocného, k Panně - f Marii k tomu zvolené. Jemužto Gabriel jméno, silný anděl, s nebeského trůnu, s an- ,4 - _- dělského kůru, patř tuto člověče mysli vzhůru. Nejstarší od nás prohlédnutý pramen, totiž rukopis kapitolni (14. strana), odchyluje se v prvním tom nápěvu dost značné od jiných pramenů. Podáváme věrný opis spolu s textem, jak v rukopise jest psán, In-adventu d. bta vlrg. IrC~ Mit- tit ad vir-ginem non quemvis an-gelum sed for-ti-tu-dinem su-am archangelum ~-e9-»--9 B--a-- a - ma - tor ho - minis. For-tem ex-pe-di-at pro nobis nunci - u na-tu-re fa-ci-at a nt prejn di- ci- um in par - tu vir - gi-nis. Přede vším jest zvláštnosti rukopisu, že větší část nápěvu o tón výš píše, začinaje tónem d, kdežto jiné prameny, i roráty, pravidělně tónem c počínají. V konci nápěvu shoduje se (na slova „amator hominis°) s jinými prameny. O možných příčinách úchylky naznačené zmíníme se krátce. Snad stalo se to přehlédnutím písaře; nám zdá se ale pravdě podobnější příčina jiná. Bratrský koncionál r. 1598 na str. 6 uvádi touž sekvenci s českým textem ; na slova „anděla mocného” klade v nápěvu es „an-dě-la mocné-ho”. Podobně i Roráty vydané Škronpem (pag. 10) mají na slabiky -la moc-ného půl-tón, kdežto Lehner a jiné prameny na témž místě kladou celý tón.3) Domnívám se, že Při opakování téhož nápěvu má i vydání Lehnerovo na slova „andělského kůru” na pří-slušném místě půltón a kromě toho onu částku nápěvu otón výše položenou než na místě prvním; rukopis kapitolni na obou místech jest důsledný, klada obakrát e f-e-d. Patrno jest, že nápěv toho místa aspoň v Čechách po sto-letí 14. nebyl ustálený, kolísaje se mezi celým tónem a půltónem. prvotně (v 12. století) na tom místě byl celý tón d-e; v Čechách pak už v 14, stol. za-vládl tu půltón d-es. Jak se pak označil ten půltón notami? Iv'e způsobem naší doby. Známky b užívalo se jedině k sníženi tónu h, ne pak na sníženi tónů jiných ; h slalo B durum aneb quadratum, o půltón snížené pak B molie nebo rotundum. Před jiné tóny se b nepsalo ; snížení jich o půltón jako es, as muselo se, kde bylo třeba, jinak označiti; to pak se dělo přiměřenou transposicí. I zdá se mi, že kapitolni rukopis transposici o celý tón chtěl vyjádřit intervall d-es, který už tehdy se zpíval. Přeložením o celý tón stane se z d-es I e-f. Je-li výklad tento pravý, jest nápěv kapitolního rukopisu příkladem nutné transposice v chorálu, o nfž přemnozí staří theoretikové se zmiňujf.4) Ovšem zde ještě o ně- 4) Taková nutná transposice k tomu čelila, aby v dolním Guidonakém tetrachordu získalo se b rotundum (_ hes` ; ve vyšších pak polohách transposicí označovalo se es. Také tritonus zamezuje se někdy transposicí. Guido v praxi začíná soustavu vždy tónem A xµ(3avó-~.=vos tióvo5 tón přibraný); k dělení monochordu však potřeboval ještě tón hlubší T, protože jen od něho počínaje mohl pouhým | ||||
|