|
| ||||
| ||||
|
CYRIL
Časopis pro katolickou hudbu posvátnou a liturgii v Čechách a na Moravě ROČNÍK LXIX ČÍSLO 1-2 Cyrill Sychra: Richard Wagner o hudbě církevní. (Poznámka do jubilejního roku.) Richard Wagner uvažuje v tomto oboru hudby ze zásady o dvojím prostředku projevu, který tu může převzíti úlohu zprostředkovatele: je tu harmonie v úvaze, pak polyfonie. „Harmonie” sama o sobě je jenom něco pomyslného (an sich nur ein Gedachfes), proti tomu polyfonie: den Sinnen wirklich wahrnehmbar wird (die Harmonie) erst als Polyphanie oder bestimmfer noch als polyphanische Symfonie — smysly postižitelnou je harmonie teprve, když je pojata v polyfonii nebo přesněji v polyfonické symf~oxiii (symfonie v tomto smyslu znamená soulad, souzvuk, není tu mínčna forma symfonie) tak Wagner v díle „Oper und Drama”, ,Dichtkunst und Tonkunst in der Zukunff", ,Gesammelte Schriffen und Dichtungen" IV. Band, St. 161 u. 162. Má tu býti řečeno: Harmonie, ryzí harmonie nedovede ještě vybaviti určité představy; k tomu cíli dospívá teprve tenkrát, když je spjata s polyfonií. To je všeobecná fhese Wagnerova — toto vytyčení výrazové schopnosti harmonie a polyfonie v každé o sobě a pak obou vespolně. A nato přichází Wagner k praktickému řešení otázky: v mluvě nejpřirozenější souzvuk podává stejnorodý, stejnobarevný tónový proud; jeho základem nejpřirozenějším je lidský hlas. Ten se projevuje u lidí v různém rozsahu, v různém zabarvení podle pohlaví, stáří a osolJitý cli zvláštností lidských; a když se spojí jedinci ke společnému projevu, stává se lidský hlas nejlepším nositelem polyfionické symfo Ie." A nyní k věci nejdůležitější: „die christlich-religičse Lyrik erfand diese Symfonie; právě objevil se soubor jedinců, který se sdružil v jeden jednolitý citový výraz; jeho předmětem není úsilí, jaké nacházíme ve způsobu výrazu jedincova; je to usilování, které je tu do nekonečna zesíleno výrazem, soustředěným ve společenstevním kruhu, stejně se snažícím, stejnou tužbou neseným; toto usilování, fa je touha po rozplynutí člověka v Bohu, v představách zosobněné nejvyšší mohoucnosti, touha, k níž je strhována osobnost jedincova, a tato, aby vystupňovala, vede onu touhu k dokonalé představě; osobnost jedincova tolik nicotného, nic neznamenajícího, zmužuje, posiluje se tím, že se zapojuje do společenstevníha okruhu, aby pak brala sílu z pramene sil sourodých, onu sílu, jež by nemohla nikdy býti docílena jedincem.” Jak je tu těžko přiblížiti se překladu oné řeči Richarda Wagnera, jež je věrným odrazem jeho myšlenek tolik právě proniknutých romantickým duchem, jímž byl všude unášen ve svém životě, v každém podnikání v něm, romantickým duchem, který právě celé lidské povaze Wagnerově tak těsně přiléhal; byl mu hotovou přirozeností zrovna. A fed už, jak Wagner vidí vývoj těchto svých vy-slovených myšlenek v dějinách hudby. Uvádí, že v průběhu doby (a nemyslí právě na začátky vývoje církevního zpěvu af jednohlasého či mnohohlasého) křesfanský člověk svoje touhy za Bohem nevyjadřoval směrem k Bohu jako pouhé představě, nýbrž jako k něčemu skutečnému, pouhými smysly postižitelnému: ,mit dem Erlčschen des rein religi~sen Geistes des ChristenTumes verschwand auch eine notwendige Bedeutung des polyphonischen Kirchengesanges", naříká zrovna Wagner. A vyčítá, že i kontrapunkt jako výraz stále jasně vy-stupujícího individualismu počal rozdírat jednoduchou ,symphonische Vokalmusik" a dospíval tak k výrazu, který jenom s námahou udržoval soudržnost vnifřních, nesourodých, individuelních projevů. A byla to právě opera, v níž ryzí osob- | ||||
|