|
| ||||
| ||||
|
nosí jedincova se projevovala docela volně, přirozeně, a jestliže jedinec se pak spojoval ve svých projevech v celky, soubory, souhrny, sbory, činil to proto, ,aby prostě zesílil svůj výraz (ve vlastním operním slohu) nebo aby bylo přímo por kračováno v projevech onoho uplatňujícího se jedince v jeho charakteristické osobnosti (ryzí dramatický sloh). Krátce: Richard Wagner chce tu říci, že sbor v opeře měl ten úkol, aby prostě zesiloval projev jedincův, ať už tento byl ne-promyšleným, v hudbě povahově ne pině zachyceným, či jednotlivým propracovaným projevem oštře zachyceného lidského charakteru. Jak naproti tomu nesrovnale důležitější, složitější byla funkce, úloha sboru v hudbě křesfanské: tam teprve sbor to byl, který byl jedině způsobilým nositelem onoho projevu, jenž cílil k představě Nejvyššího, k představě daleko mimo tuto zem, k před-stavě promítající se až do kosmických dálav, unikající už Tomu, aby mohla být domyšlena lidským rozumnem, nebot jde už o prostředí, do něhož člověka zavésti dovede jenom — cit. Byla to hlavně církevní hudba baroka, rokoka a biedermeieru, která podle této Wagnerovy theorie v mnohých skladbách (nikoli všech a také ne v každé skladbě církevní všude, v každé její části) byla jasriě světsky barvena. Naproti tomu vzorná hudba, prosycena ryzím církevním duchem všude a ve všem, byla podle Wagnera hudba starých klasiků církevních. Však také, když Rich. Wagner prakticky rozvádí tyto svoje theoremy, to už jméno Palestrina se u něho přihlašuje; Wagner je vyslovuje s piným zanícením a jak je přesvědčivě vykládá: „Palestrina retfefe die Kirchenmusik vor der Verbannung ... seine Werke sowie die seiner Schule und des ihm zunáchst liegenden Jahrhundertes schliessen die Bliite und hóchsfe Vollendung kafholischer Kirchenmusik („Enfwurf zur Organisation eines deutschen National Theaters” — ,Gesammelfe Schriften und Dichfungen" IV. Band, strana 254—5). Der erste Schrift zurn Verfall der wahren katholischen Kirchenmusik war die Einfúhrung der Orchester-Insfrumente in dieselbe ... gewisse Sátze des heiligen Textes wurden zustehenden Texten fiir Opernhafte Arie gesfempelf und nach dem italienischen Modegeschmacke ausgebildete Sánger zu ihrem Vorfrage in die Kirche gezogen..."
A když přechází Wagner k reformním snahám v církevní hudbě své doby, vyjadřuje se, že velcí skladatelé psali vzácná díla vysokých hodnot v církevní hudbě; tyto skladby však že nenáležejí k ,onomu ryzímu církevnímu slohu, o který dnes se usiluje z tolika důvodů. A nyní ještě k vlastnímu rozboru \X'agnerových fhesí theoretických a jich praktického domyslu. Nelze dost vytýčiti základní myšlenky Wagnerovy, jež zůstane neměnnou a nejvýš záslužnou; míním jeho snahu, aby by1 jasně vyjádřen onen ostrý předěl mezi hudbou světskou a církevní, třebaže vlastní zdůvodnění Wagnerových myšlenek je nutno podrobiti rozbornému úsudku, jak toho žádá dnešek, k němuž dospěli jsme řadou let cílevědomé a nejvýš šfasfné práce na poli hudby církevní. Wagner jako únosné prostředky projevu pro církevní huabu uznává jenom volnou polyfonii, nikoli harmonii, a polyfonii zase v její volné formě, nikoliv v jejích přísných formách. Je tu především příliš úzce zachycen projevový materiál. K němu by pafřila přirozeně ještě melodika, rytmika, architektonika, způsob zachycení slova — abych jen to hlavní vyjmenoval. A kdybychom vzali jenom hom'ofonii a polyfonii v úvahu: právě u Palestriny a jeho školy jsou skladby homofonně psané, které vedle polyfonních tvoří nejkrásnější vzory ryzího církevního slohu; takové motetta „O bone Jesu”, jeho ,Iproperia" jeho „Stabaf mater”, ,Lamentationes", mnohé skladby Jakoba Handla (Gallus), Orlanda di Lasso jsou vesměs doklady homofonních a přec jasně církevním slohem psaných skladeb. Ostatně Wagner není tu jediný ve svém stanovisku, že homofonní sloh je nositelem projevu jedincova, v němž proniká jenom sila osobnosti, k níž se vše v projevu nese — naproti tomu, že polyfonie směřuje k projevu společnému, jenž už obsahuje cíl, zahrnující veškerensfvo, všeobecno; cil vždy nejvyšší, mikrokosmos a mákrokosmos, ^jak to píše třebas William Wolf (Musik-Aesthetik I. Band 1885, str. 119). Než pravda je jinde: oba tyto prostředky projevu homofonie i polyfonie hodí se k tomu, aby dovedly vyvolat představy nadsvěfí jako prostředí nezemského a v něm až představu osobního Boha — polyfonie však pro tento úkol jeví se 2 | ||||
|