|
| ||||
| ||||
|
býti zvlášf způsobilou. Spojení obou těchto projevových prostředků v jeden jednolitý je v církevní hudbě pro dnešek nejvítanější.
A ještě k jednomu detailu: Wagner je v polyfonii i proti přísné její formě; je to stanovisko rovněž příliš stroze vyslovované. Vezměte si fřeba takovou fugu v oratoriu ,Chrisfus" od Fr. Liszta — ,Christus vincit, Chrisfus regnat, Christus imperat" — to je přece vysloveně církevní hudba. Lisztova církevní hudba vůbec má spíš v hom-ofonii svůj základ. A Lisztovy menší skladby církevní, mezi nimi ,Missa choralis", jsou psány v duchu ryze církevním. A Liszt byl nejdůvěrnější Wagnerův přítel, a měl právě v církevní sféře na Wagnera velký vliv. Platí to zejména v ovzduší opery Parsifal, jak nám to ostatně ve skutečnostech třeba August Góllerich ve svém díle Franz Liszt vylíčil. Než ještě pro dnešní dobu má tento Wagnerův projev piný význam, když si uvědomíme podstatu jeho základní myšlenky a oprostíme ji od jejího zdůvodnění, jemuž oprávnění odepřel čas. Základ myšlenky (když užijeme tu analogie, jež je tu pině odůvodněna) je v tom, že ryzí ráz církevní hudby může býti u-chován jenom tenkrát, když nejde o projev barvený smyslově, světsky, když pro-jevující se jedinec uplatňuje svoje prožitky, jež pramení z toho, co tvoří tento svět. Jestliže projevující se skladatel dovede opustiti tento svět, dovede se od-loučiti od všeho lidského a hudebně vysloviti se s pl;notc objckfívísací ve zpracování myšlenkové látky, potlačuje všechno hnutí subjektivního rázu, pak tak-to tvořící dospívá ideálu ryzí církevní hudby. Když se rodilo hnutí ceciliánské a naše potom cyrilské pro novou úpravu církevní hudby, byla pro to, aby se nalezla církevní hudba, nová, ryzí, hledána záchrana ve vzoru staroklasické hudby církevní, zjištovány její výrazové prostředky, přenášeny do hudby nové a při tom ustavičně naráženo na hlavní závadu předchozí hudby úpadkové, jež správ-ně zjištována v subjektivním základu při způsobu projevu; nebylo vůbec rozdílu mezi tím, co bylo světským a tím, co mělo býti církevním, lyrika světská splývala s církevní; teprve dlouhým vývojem dospívalo se k tomu, že nie prostředky projevu, ale celkový duch rozhoduje o charakteru hudby a může založiti rozdíl mezi povahově tak rozdílnými odvětvími hudebními. A pro Richarda Wagnera: jsme mu vděčni za to, že víc než o deset let předešel celé hnutí ceciliánské se svou myšlenkou, jež založila původní program hnutí, že ji při tom vyložil vnitřně tak do široka, že se v jejím rámcovém podkladu dá zužitkovat ještě dnes. A vedle theorefika Wagnera ctíme v něm i skladatele, který také pro církev-ní hudbu dovedl nalézti nejvýš přiléhavý tón. A nepsal nadarmo o jedinečnosti hudby palestrinské, ne nadarmo radil, aby právě ze skladeb tohoto velkého čerpali poučení ti, kteří chtěli psáti ve způsobu ryze církevním: sám Wagner už ve svém díle Liebesmahl der Apostel" hledal a také našel ryze církevní výraz tře-ba ne všude, když částečně navazuje na dobový singspiel i na projev operní (na ten hlavně v závěru), Wagner pak v I. a III. jednání Parsifala (a předtím v základu předehry) vyhledal zbrusu nové prostředí projevové, strhující v novosti i v hloubce právě pro ryzost duchovního výrazu. Jeho literární láska k hudbě pa-Iestrinské nebyla rozhodně marnou — v hudbě té nalezl vzor, z něhož vytěžil, vy-tvářeje sám pino hodnot svých vlastních tolik, že možno říci onou láskou a pro ni uspěl až na cesty oněch představ, kudy kráčel Bůh. V. Ríhovský: Obrázky z kůru. 1. K velikánovi varhanní hry, jenž snad zná svého Bacha lépe než záludnou duši lidu, přichází milá slečinka, která v jeho kostele hraje na varhany při lidové písni, a vytasí se s následující zoufalou obžalobou: „Mistře, nemohl byste mi říci, co mám dělat? Hraji-li církevní písně, nemohu docíliti, aby lid zpíval živěji; ne-chce to jíti kupředu, vleče se to čím dál tím hůř, takže často dochází lidem dech 3 | ||||
|