|
| ||||
| ||||
|
VI.
A milý pěvče, zpívej chorál. Uvaž, že chorální melodie nejsou jen pozůstatky dávno uplynulé doby. Naše chrámy nejsou musea a liturgie není sbírkou zkamenělin. Zde musí vše dýchat životem, musí býti tímto životem zaujato, aby to hnulo naším srdcem. Vše má býti uměním, vycházejícím z nitra věřícího srdce a schopným pozvednouti spolučlověka k Bohu. A to je dojista cílem vznešeným) VII. Názor ředitelů kůru, že jsou vázáni pouze na pevný text Kyrie, Gloria, Creda, Sanctus, Benedictus a Agnus, měl by býti konečně uveden na pravou míru. Mýlíme se, myslíme-li, že máme ve věci zpívání proměnlivých částí, k nimž patří i offerforium, volnou ruku. Prohlásila církev někdy něco podobného? Texty pro jednotlivé neděle a svátky nejsou církví předepsány proto, aby se nezpívaly anebo aby se místo nich zpívalo něco jiného, nýbrž aby si jich bylo pečlivě všímáno a ,aby byly přesně a doslova uplatněny. Je přímo neuvěřitelné, že by měl ředitel kůru tak málo odpovědnosti, aby dal na místě offertoria zpívati jakoukoliv skladbu, jak se to velmi často stává. Nikde se v takové míře nehřeší jako právě zde. První důležitou podmínkou pro zpívání offertoria je přesná orientace, jaké offertorium se má pro určitou neděli, svátek nebo den zpívati. Zde dává nám po-učení kniha Craduale romanum, jež vyšla v četných zahraničních vydáních s chorálními nápěvy, bez i s průvodem varhan. Naše skvělé české vydání pod názvem Graduale parvum od Orla-Springera je bohužel rozebráno. — Zdálo-li by se řediteli kůru chorální offertorium příliš jednoduché, anebo našel-li ve svém archivu vícehlasé zpracování příslušného Textu — snad i s instrumentálním doprovodem — může býti voleno jedině za těchto podmínek: 1. Text musí býti úpiný. 2. Hudební zpracování má odpovídati úseku církevního roku; na př. o nedělích adventních nemá býti používáno nijakých hudebních nástrojů a i varhany mají ustoupiti do pozadí a podporovati pouze zpěv. 3. Skladba má pobízeti věřící k modlitbě, protože obětování je jednou z hlavních částí mše sv., oproti Gloria a Credu. Při těchto částech mše mohou se věřící oddati dojmům, které text a hudební výraz v jejich duších vyvolává. Mezi oběfováním má a musí býti věřící křestan ve svých myšlenkách u oltáře; zpěv a hudba nesmí jej odvraceti a zaujati jeho smysly. Vidíme tedy na offerforiu, jak předůležifý význam mu byl církví určen v rámci liturgie. Nesmíme tedy jednati lehkovážně podle své vlastní vůle a zpívati něco, ce se bud ke mši sv. onoho dne nehodí, anebo se příčí obsahem a výrazem dotyčnému svátku. (Třeba o velkonocích nebo o sv. Duchu „Ave Maria”, ú Všech svatých „Ave verum corpus” atd.) Jedině tak můžeme býti nápomocni velkolepé výstavbě liturgie a ryzímu církevně-hudebnímu umění. VIII. A graduale? Nejčastěji se vůbec nezpívá a to, co se po epištole zpívá, není ani v nejmenší souvislosti s mešním formulářem příslušného dne. Vždyt i skladatelé zvučného jména sebrali pod názvem „graduale” různé texty, zhudebnili a vydali je. Následek byl, že taková gradualia byla kupována a v praxi jich bylo používáno v pevném přesvědčení, že tak je to v pořádku. Jméno skladatele to zaručovalo. Proto je naprosto nutné, aby měl každý ředitel kůru a varhaník po ruce direktář (zmíněné Graduale romanum), v němž jsou proměnlivé části pro každý den udány. Pak se nestane, že by se zpívalo graduale, nemající k denní mši sv. ani nejmenšího vztahu. | ||||
|