|
| ||||
| ||||
|
jich šlépějích. — Jsou to vysoké cíle, jimž mnohdy bude možno jen s největším úsilím učiniti zadost. Ale možná, uskuteční-li se aspoň částečně, že bude církev bez nedůvěry trpěti i instrumentální církevní hudbu, bude tato pak odpoví-dati pině jak náboženským, tak i hudebně uměleckým požadavkům.
XIV. Ve svém zápisníku z r. 1931 nacházím výpis z delšího článku od Dr Lechthalera, napsaný pro církevně-hudební časopis ,Musica divina", roč. 19, č. 10. Považoval jsem jej tehdy asi za důležitý. Vidím, že jsou to vskutku závanz"ná slova, mluvící za celá učená pojednání. Uvádím jej v překladu: „Opravdový, z vnitřní-ho přesvědčení činný církevní hudebník, jehož práce je nesena nadšsiním pro čest a chválu Boží, najde dojista správnou cestu k uskutečnění svých předsevzetí.” XV. Že i vážné ovzduší kostelní hudby nepostrádá mnohdy humoru, dokazují následující dva úryvky. V mém rodišti Dúbu u Olomouce je proslulý poutní chrám. Otec můj byl zde řídícím učitelem a ředitelem kůru. Za mých mladých let putovalo sem o poutních slavnostech mnoho procesí, mnohdy i 8-10. Bylo zvykem, že při svém odchodu z chrámu byla procesí doprovázena kousek cesty hudební skupinou členů z kůru, pozůstávající ze 4 frompet a bubnů (tympánů). Ty-to nosil na řemenech na zádech kalkanf, později je vozil na vozíku kluk. Hrály se f. zv. kasace, jež nebyly nedůstojné, ba některé hodně vážné a pěkně zněly, protože čtyři kostelní hudebníci, t. zv. adstanti, byli jako bývalí hudebníci c. k. vojenských hudeb velmi dobrými foukači. Kasací měli celou zásobu opsaných z archivu olomouckého dómu. Tympány tloukl starý učitel Stůžka, jemuž jsme říkali ,bubnotluk". Kdysi však byl nemocný i musil jsem za něj zaskočiti u bubnů já. Byl jsem tehdy student, mající vždy přemíru bujnosti. Mlátil jsem do Tympánů velmi důrazně a ze všech sil. Muselo to býti jistě dojemné ba efektní. --Při poslední zastávce, t. zv. „loučení”, platil „starší bratr” pravidelně hudebníkům za kasace. I stalo se jednou, že při placení obráfil se starší bratr ke mně a podával mi zlatku se slovy: „Dobře to umíš l” Štědrý tento dar mne tak zlákal, že jsem při příštím procesí zuřil na tympány ještě víc. Ale odborný znalec jako předešlý se více nenašel; naopak, procesí doprovázející pan kaplan mi pohrozil, že řekne tatínkovi, jakou klukovinu jsem prováděl. XVI. A zde ukázka, jaké to kdysi s církevní muzikou bývalo. Každé jednotlivé procesí, které přišlo do Dubu na pout, chtělo míti svou slavnou čili figurální mši sv. Bývalo jich někdy toho dne až pět. Na kůru se pravidelně při tom provozovaly „zimní mše” (Wintermessen) od Roberta Fiihrera, jichž napsal šest. Credo krátké, Gloria ještě kratší. Obsazení bývalo: 2—3 soprány, alt 2—3 hoši (z nich jeden já), 1 Tenor (ne-oblig.) a 1 bas; dvoje housle, basa a varhany. Mše šly výborně, proto-že jsme je uměli zpaměti. Tenor zpíval z ochoty študovaný sedlák velmi dobře, ale bud nepřišel, anebo tam na všechny mše nevydržel. Odešel třeba uprostřed Creda, ale zase přišel, zalíbilo-li se mu. Za offertorium byla vždy vložka k Panně Marii, protože chrám byl mariánský. Bud basové nebo sopránové sólo, které zpívali hosté, již přišli na pout s procesím. Musili však býti dobří a známí, jinak by je nebyl otec k sólu připustil. Řekl-li někdo, že si zazpíval v Dubě na chóře sólo, bylo to pro něj vyznamenáním. Věřící posluchači byli pak vždy velmi dojati. Byl-li by se nás někdo tázal na introit nebo communio, byli bychom řekli: „Co je to?” -- Ale bylo to vše zvykem pro lid takřka posvátným. Lidé venkovští byli štastni v domnění, že to musí býti tak a ne jinak. (Pokračování.) 8 | ||||
|