|
| ||||
| ||||
|
-- 20
kterých punktech musíme promluviti. Proč konec nápěvu v rukopise kapitolnim n slov „amator hominis”, „in partu virginis” nebyl transponován, nýbrž ve své peloze nechán; proč konči tónem f, ne pak tónem g? Snad měl konec nápěvu být známkou tóniny, jež není hypomixolydická, nýbrž transponóvaná hypojnická. Nápěv s konečným g musel by nad to užívat tónu fis, tedy končit g - fis - e - fis - g. Namítá se otázka : Zpívalo se tehdy v chorálu někdy fis neb cis? Měl-li začáték nápěvu v kapitolnim rukopise s nápěvem v Rorátech úpině se shodovat, nebylo lze, aby vy-hnul se tónu fis na slabiku virginem, expediat. V chorálu 14. století fis nelze pokládati za nemožné obecně; o jednotlivých případech však není rozhodnuti zrovna snadné. Vizme dějepisné doklady o diesi (našem křížku #) v chorálu.5) Ve spisu Gnidonově (počátek 11. stol.) ,Micrologus de disciplina artis musicae" větší část kapitoly 10. jedná o užíváni diese. Poslodnf vydavatel Mikro- dělením monochordu dojíti k tónu C. Pokud zrámo, objevuje se hluboké l v chorálu jen v Responsorium ,Collegerunt" na n. květnou. (Viz Graduale ad normam cantus s. Gregorii p. 197: Officielní Gradual ani tu T nemá, sestupuje jen k hlubokému A.) Z toho se dá po-chopit, proč Guido v nejspodnějším tetrachordu měkkého b neměl. Tohoto (-hes) užívalo se jen k zamezení tritonu; v hlubokém tetrachordu však triton se neobjevil, ježto nebylo tu hlubokého F. Jestliže však přec někdy ve zpěvu na př, v II, tónu v hloubce mělo se zpívat b rotundum, musel se nápěv transponovat (v II. tónu do a ; jinde také o kvintu výše), aby takto docílilo se b měkkého, jehož Guido v hloubce neměl. Tak tvrdí aspoň R. Schlecht. (Viz časopis ,Caecilia", herausgegeben von Michael Hermesdorff, Trier 1878, Nr. 12.) Uznáme-li však tóniny aeolskou a jonickou za samostatné, pak sotva Schlechtovi ve všem přisvědčíme. Tún ale není vyloučena transposice, kde třeba vyhnouti se v chorálu tónu es. ótFatS, ~ (od slovesa das Durchlassen, bes. einer Fliissigkeit; das Zerlassen, Auflósen, Erweichen, Aufeuchten. In der alten Musik ein Vicrtelton, daher É5,a7íTM 8ieai5 jede geringe Veránderung, Verschiedenheit des Tones (Passow). Rekové rozeznávali hla- vně dvě diése, totiž enharmonickou (ČÍFa~S ěv2pN81)los é?,ay(a j =čtvrtina tónu), pak chromatickou (~iE(ytS 7POk.aT'Y- l Éra (:a^q =třetina tónu). Název diesis snad odtud pošel, že se intevall celého tónu jaksi rozloučil neb rozpustil v malé částky; či také že hudba užíváním diesí mělckosti nabyla. — Ze středověkých theoretiků praví o diesi Joannes de Muris- Semitonium minus vocatur diesis". Podobně dí Eugelbertus abbas Admont.: „Diesis, id est subductio a semitonio majorit et haec est semito lium minus”. (Sr. Micrologus Guidonis, edidit Mich. Hermesdorff, cap. 10.) Má tedy slovo diesis smysl rozli^ný ; v latině slulo „subductio”. logu Hermesdorff praví (na straně 53. po-známka 2.), že se zdá, jakoby celý tento odstavec o diesi nepocházel od Guidona, nýbrž v době pozdější byl interpolován. Nejstarší rukopisy Guidonské z 11. století nemají toho odstavce; však nalezá se týž v rukopisu jednom z 12. neb 13. století v knihovně Mnichovská. Patrno jest tedy, že ve zpěvu chorálu v 13. aspoň století diese se vyskytovala; zpěváci jf užívali, rukopisy chorální však neměly známky pro ni. Kapitola 10. Mikrologu dovoluje u dvou tónů jen diesi, totiž u C a F; to pak jen v kadencích, kde před Cis a za nim stojí D, před Fis pak a za ním G. Jsout to asi kadence tyto : D-Cis-D ; — D-Cis-D-C; — D-Cis-D-C A; — G-Fis-G; — G-Fis-G-F; — G Fis-G-F-E; - G-Fis-G-F-D. (Microlog. ed. Hermesdorff pag. 59). Z jednoho místa dotčené kapitoly seznáváme nad to, že zpěváci někdy též ijiné tóny jako D a G diesí zvýšovali, což ale spisovatel té kapitoly zavrhuje : „In nullo enim sovo valet fieri (totiž diesis), exeepto tertio et sexto;') nam etsi reperiatar in alio, penitus emendanda est; non solum autem ipsa, sed et radix, ex qua inutiliter processit, eradicanda est.” (Microl. pag. 54.) Dosti jest možno, že diese ve 14. století za vlivu hudby mensurované a působením rozvíjející se harmonie ještě vice zobecněly. Proto svrchu bylo povědíno, že fis v chorálu 14, století mohlo se objevit n zpě váků, ne však v rukopisech chorálních. Mimo to tvrdí R. Schlecht, že v 3. a 4., pak v 7. a 8. tónu, zvlášt na konci zpěvu tritonns už za starodávna zamezoval se diesi, u F tedy tónem fis, čímž povstal intervall fis-h místo jindy obvyklého f- b molle. 7) K tomu s) Guidonská soustava začíná hlubokým A (proslambanomenos); od A třetím tónem jest C, šestým pak F. Obšírnější výklad celé té věci má IIermesdorffovo vydáni Mikrologu (Trier 1876. J. L. Grachs Buchhandlung). Naše citáty vztahují se k tomuto vydání. Též Raym. Schlecht (Geschichte der Kirchenmusik, pag. 33. u, folg) jednaje o diesi v chorálu celou 10, kapitolu Mikrologu do slova uvádí, ale s chybami. Počátky harmonie vedle Hukbaldova Organum ukazují se v Diaphonii Guidonově. 0 ní jedná Guido v 18. a 19. kapi• tole Mikrologu Proslulý badatel E. de Coussemaker objevil kontrapunktické skladby z 12. a 13. stol., z nichž několik příkladů Schlecht otisknouti dal (Geschichte der Kirchenmus k pag. 74 a 259). Tolik k odůvodnění a objasnění našich slov svrchu položených o hudbě mensurované a rozvíjející se harmonii u věku 14 (Srov. Ferdinand Krieger, Musica Ecclesiastica Catholica pag. 155 seq.) 7) Viz Geschichte der Kirchenmusik, bearbeitet von Raymund Schlecht. Regensburg, Coppenrath str. 37 a násled.", pak téhož spisovatele články Uber die Diesis im Choral" v Hermesdorffově Cecilii roč. ,8; 8, čís. 8, a násle- | ||||
|