|
| ||||
| ||||
|
nich vložek —fak v barokní hudbě oblíbených. Za to sbližuje ho s barokem té-měř výlučně homofanní vedení hlasů; vedle homofonie nestaví však umné (vary polyfonické, jako to dělali skladatelé z baroka. Hlavně ho s nimi sbližuje melodika (když v harmonii, on, fheoretický stvořitel moderní harmonie vůbec, hledal už v začátcích nové prvky). To je slohová podstata takové Skuherského „Mše pro smíšený sbor a varhany op. 11”. Je v ní krok vpřed ve vývoji církevní hudby u nás; Skuherský není v této mši eklektikem rozhodně, ale slohově je to přichyl k stylu baroka — je tu vývoj po jeho cestě — přec nic víc. Z vyžitého slohu přechod do další doby vývoje nemusí se vždycky díti rozvratem starého, je možný i přechod povlovný. To ale není případ baroka. Tu se na starém stavěti ,nedalo, nebol barok ztratil pro církevní hudbu základnu; prvků stigmatisujících ono církevní, ryze církevní, v něm nebylo. Ne, že by barokový sloh byl a limine z výrazu církevního vyloučen. Mozartovo Ave verum a částečně Requiem je toho dokladem naprosto přesvědčivým. Přechod povlovný byl nadto vyloučen i z toho důvodu, že nový sloh církevní hudby, který následoval, byl vy-tvořen jasným chtením, jež zavřelo knihu vývoje nad barokem a otevřelo knihu nepopsanou, novou, která do svého obsahu dala si pravidlem, začít od klasiků církevního slohu doby staroitalské (když velká díla Beethovenova —obě mše — s tolika novými objevy ryzí církevnosti, ve sféře instrumentální hudby církevní vytoužený obrat ve vývoji církevní hudby přece jen provésti nedovedla).
Sem bych řadil i ,Litaniae de M. Virgine" pro soli, chor (smíšený sbor), 3 fagoty, cello a kontrabas (bez varhan) — rukopisná práce v archivu naší konservatoře. Celé vzezření skladby i vnitřní myšlenková náplň zdůvodňuje zafřídění této skladby (její opusové číslo není uvedeno) do údobí, kdy skladatel byI zřejmě ovlivňován barokem a tímto právě víc, nežli instrumentální církevní hudbou Beethovenovou, kde už prorážely mnohé prvky, s nimiž již také dovedla pracovat i reformovaná hudba církevní. II. Místem, z něhož proudilo nové myšlenkové usměrnění, jež se vtělilo do dalšího vývoje církevní hudby, byl Regensburg; hlavním nositelem nových plánů a důsledným jich provadifelem Dr Fr. Wítt (když Wien z většiny hájila do nejnovější doby styl barokní až neústupně). Heslem nové — jak se píše a říká reformní hudby církevní v Německu byl návrat k Palestrinovi a jeho souputníkům. V je-jich hudbě byl hledán a nalézán ryzí výraz církevní hudby, té, která svým celým založením měla býti konformní církevním oficiím ve vnějšku i obsahu, nehmotném naprosto, transcendentálním po výtce. Tak tu byl návrat k době italské hudby velké periody — jak W. A. Ambros ji jmenoval. Tato prvotní úcta k hudbě církevních klasiků byla z míry úzkostlivá a šla tak daleko, že skladatelé, vrátivše se pině ve starý církevní sloh, neodvažovali se vycházeti nad své vzory a na-lézati styk s prostředky a vůbec celým způsobem projevu, jak to měla v sobě tehdejší hudba světská. Do pouhého kopírování daleko tu rozhodně nebylo. Nový vývoj vytvořen; měl záhy pro sebe za základ pro tvorbu hotový svod přísných norem, jimiž se musel každý tvůrce řídit svědomitě — jinak byl vylučován jako odbojník (případ J. G. E. Sfehle a po čase i našeho Skuherského). Bylo pino těch zákonů — přísných a nesmlouvavých — v m,elod'íce (melodické prvky budfe voleny z gregoriánského chorálu nebo uměle tvořeny přibližujte se chorálu), v rytmíae (jednoduchost budiž základem), v harmonice (jen spořejší materiál, jak ho znali ve (varech a jich sledech mistři XVI. a XVII. věku). Tohle vše zvládlo v podstatě i estetícký posudek a nedivte se, že tato kritika vyšetřovala především, zdali a který z daných zákonů byl porušen a podle toho hlavně vyhlašovala svůj rozsudek — výrok'v prvé řadě zdůrazňující formální dokonalost díla; novost obsahová, původnost bývala pak vedlejší — originalita díla unikala pozornosti soudců. Takový způsob komponování musil vésti — a ve sh-ufečnosti vedl — k jisté uniformitě skladeb, dusil snahu po původnosti; vývoj,umělecký, přes rámec usměrnění připouštějící projevovou volnost, přirozený pra růst každého slohu, tu nebyl. Naši se Skuherským včele šli v začátcích věrně za předpisy řezenskými. Tak se stalo, že české skladby církevní z prvých dob vý- 10 | ||||
|