|
| ||||
| ||||
|
voje reformní hudby německé jsou docela blízké skladbám, vyšlým z ovzduší německého Řegensburgu.
To je případ Skuherského — duchem docela spřízněných — mší, jimiž jsou: Missa quarta quatuor vocum cum orgamo, opus 20., Missa quinfa quatuor vocum inaequalium organo comifante (ad libitum), opus 22. (z r. 1875), Missa in hon. B. Agnefis de Bohemia, opus 24. Missa quarfa je mše velmi jednoduchá, ale snaží se nalézti —a také nalézá — výraz skromnosti a pokory; Missa quinfa je jednodušší mše quarty; v ní po prvé užívá Skuherský (je to jeho zvláštnost) recitativu. Jeho recitativ je bez průvodu a je to doslovná citace chorálu. Na příklad: et unam sanctam v Credu — recituje bas — je to znění postního Kyrie z gregoriánského chorálu. Tato manýra Skuherského při recitativu se mi při mešní for-mě příliš nelíbí; má nevýhodu v tom, že se volný tok skladby rázem (a jak bez-důvodně) poruší. Neprovázeného recitativu rád užívá Liszt, jenže u něho to mělo vždycky svůj účinný význam. Skuherského recitativ nedoprovázený si skladatel sám slovně zdůvodnil: ,Vícehlasý ale průvod (varhan) příčí se naprosto původní povaze chorálu a nemá nikde trpěn býti, třebas v oboru církevní hudby věhlasní mužové, jako Meftenleifer, Wift a jiní, podobně připouštěli." Opravdovou zvláštností tu již je Missa in honorem B. Agnetis — to tím, že Skuherský užil české duchovní písně jako motivu základního. Pro všechny mše: sloh díla nese všechny známky palestrinské hudby; jeho základ je polyfonie; harmonika úpině střízlivá; rytmus jednoduchý; melodika bud z chorálu gregoriánského nebo je-mu blízká; varhanový průvod nepřináší ničeho nového, svého; parafráze sboru; všude znaky slohu á capella. III. Kafarse, jak ji prováděla vůči barokní hudbě církevní reforma, vedená Dr Wiftem, jistě byla bolestná, ale, chceme-li jí přiznati vážné úsilí najít opět cesty k výrazu ryzí církevní hudby, byla nutuzo,u. Jenže právě v umění nelze zrovna dlouho lpět na omezujících maximách, i když mají cíl tak jasně vytčený; umění chce se vyvíjet, stoupat, ne ufkvívat; jeho životní podmínkou je věčný růst, ne lpění. F. Z. Skuherský byI nejenom vynikající theoretik, ale i umělec — a ne klidný, v obou směrech zrovna výbojný. Je přirozeno, že přísná pravidla reformy hudby církevní — třebaže i v nich dovedl se osamostatňovat — byla mu brzy tíživými a že si vybojovával pro sebe větší volnost projevovou; při tom zůstával v rámci zásadních předpisů reformy. Jasně uznal, že návrat k hudbě starých italských a nizozemských klasiků jedině zaručuje, aby církevní hudbě byl vrácen její vlastní ráz, že však současně nutno oživovati staroklasickou hudbu církevní tím vším, co dává současná hudba jeho doby, ovšem s podmínkou, že církevní ráz zůstane při tom uchován. A právě v tomto šírokém pravidle, jež už připouštělo piné rozvinutí umělecké síly, v tom inašel Skuherský kus sebe a v jeho duchu začal tvořit, když ve probraných čtyřech mších se jako nejdůslednější zastánce reformního hnutí řezenského skoro vyžil. Skuherský pro tento rozhodný krok vpřed použil formy rrotetta. Ne jako skladebného způsobu, jejž by — jako většina skladatelů hudby církevní — bral do rukou případ od případu, jak mu ji dávala nálada, bezprostřední záliba nebo zvláštní motiv a ne v poslední řadě třeba i praktická potřeba. Skuherský uchopiv se motefta jako tvaru, jehož obsah v katolickém duchu lze vyjadřovati výrazem až podivuhodným pro rozmanitost, dal si úlohu tu nejtěžší: prokomponovcrt motetto pro celý církevní rok. — „Motetf.a pro dominicis et festis totius anni ecclesiastici” je nadpis jeho souhrnné sbírky, jedinečné v naší české hudbě církevní a výminečné v církevní hudbě vůbec. úkol navršil mu celou řadu problémů; nejdříve: najít nové tóny pro hotový kaleidoskop (smím-li tak napsati) citových zachycení, jak si jich vyžaduje výsfih jednotlivých údobí v toku církevního roku, a při tom zas všechny ty zvláštní citové výrazy uchovat v základním, povahově totožném rysu hudebního pro-jevu — různorodost v tomto směru byla by ubila lehce nezbytnou vnitřní scelenost díla. K~onkretní průzkum osvětlí pravdu tohoto názoru — třeba bych věc jen stručně naznačoval. Jednou z prvých potíží hned bylo, jak vyjádřit ráz církevních vánoc. Barokní sloh měl tu svůj vyhraněný (a s neobyčejnou přízní při~ 11 | ||||
|