|
| ||||
| ||||
|
z chorálu. Lze to vysledovati v Gloria i v Credu. Obě části jsou vystaveny z pří-slušných intonací k nim, jež předzpěvuje kněz; tak themaficky každá část tvoří pro sebe celek. Upoutává tu způsob, jak Skuherský zpracovává obě themata, jak dovede přizpůsobovati různé varianty v provádění ke znění textu, jak je spoutává v celém jejich prostředí s obsahem věty; zrovna vrcholnou dokonalostí je tu v ,Credu": ,Et in Spirifum Sanctum"; z dvojího důvodu: jak je tu nalezen šfasfný výraz pro slovo v tónu a celém prostředí, do něhož je zasazeno, jak místo je projádřeno ryzí zduchovnělou vroucností, jak vyznívá ryze církevně, přes to, že není tu souvislosti kromě motivického základu se vším tím, co tvořila hudba církevní. A současně nelze přehlédnouti, že právě v tomto místě mše a vůbec ve všech jejich dílech vynucuje si zcela zvláštní pozornosti varhanový průvod, který je tu pracován úpině samostatně; to není parafráze sboru, to je jeho rival. Škoda, že skladatel zase jako u mše „Brevis”, Sanctus, Benedictus a Agnus, hodnotným průvodem neopatřil. Je tu určitá nestejnorodost, která v této mši proniká ještě více, než ve mši „Brevis”, kde průvod je jednodušší i velmi lehce hratelný. Přísní cyrilisté zalekli se novostí ve mši svatováclavské; tak trápila Frant. Jiráska úpiná novost onoho místa z Creda, jak jsem je citoval („Obrana reformy církevní hudby"); lekal ho už Skuherský a přirozeně pak obrátil se proti Fr. Pickovi. A zatím: v těchto obou mších a svatováclavské zejména, objevily se novosti, z nichž dovedli těžil mnozí Skuherského žáci a právě z nich zakládat novou, svéráznou českou hudbu církevní.
„Jsou to (t. j. skladby XVI. věku --- Palestrinovy etc.) historické památky ... V XVI. stol. stojí u výše svého vývoje; v tom směru nelze za nynějších časů nic nového vytvořiti; co na půdě této nyní vykvetlo, není než pouhé více nebo méně štastné napodobování... Vážíce sobě úsudku i uznávajíce snahu našich velkých mistrů, jako: Bach, Haendl, Mozart, Beethoven a Cherubini, můžeme určitě vy-sloviti, že po ohromných vymoženostech, jakých dobyla hudba od žití Giovanni Pierluigi Sante, bylo by neodpustitelnou a nemístnou choutkou, chtíti veškerou církevní hudbu doby nynější podle vzorů dávno překonaných zařizovati,” napsal F. Z. Skuherský roku 1879 ve své knize „O formách hudebních”. Věty znamenaly by úpiný odklon od řezenských zásad reformy. Krátká slavnostní mše a mše „svatováclavská” mluví tu mnohem určitěji. Jsou pokračováním toho, co je uloženo v mofettach a ve mší „ duabus voc,ibus”. Skuherský tu ještě jenom víc rozvolňuje svůj výraz, jak ho udal v motettech a naplňuje tak zásadu, že nová církevní hudba nesmí se vyhýbati hudbě světské, jak ji uvádí každá současnost — jen když duch církevnosti je zachován. A mezi mšemi těmito a moteftem zůstává ještě jeden důležitý spoj, ona strohost projevu; přitom také na jeho hlubokou obsažnost tu myslím. A když této věci se dotýkám, musím vzpomenouti aspoň v nepřímé souvislosti na ,Českou mši pro lid" (op. 46), jež se dá zpívati i smíšeným sborem, myšleno přirozeně pro Tichou mši sv., dílo při své jednoduchosti tolik hodnofné. Varhanní průvod je v tomto případě prostým opakováním sboru. A tak, když vycházím z novější hudby Skuherského, z jeho mofett a z posledních dvou mší, musím uvésti, že Skuherský své varhanní umění zužitkoval pině jen ve mši svatováclavské; on, štastný harmonisátor 27 českých chorálů, autor velké školy pro varhany, s její částí theorefickou a pak s přebohatou částí praktickou, do níž včlenil řadu svých krásných studií pro varhany op. 13, 14, 16, 17, 25, 26, pak řadu předeher v církevních tóninách, op. 44, 45, 24, pak trií (op. 57), fughet (op. 58) a fug (op. 59). A tak: ony stroze odmítavé věty proti hudbě reformní, jak jsem je citoval ze Skuherského „forem”, které zejména mezi cyrilisty budily rozruch, nutno vyložiti pomocí skladeb z ovzduší církevní hudby Skuherského a vyjde nám pak názor o tomto Skuherského stanovisku daleko mírnější. Domýšlím-li toto stanovisko Skuherského až do úvahy o poměrné hodnotě jeho skladeb z údobí třetího (mofetta) ačtvrtého (poslední mše) vychází mi jasně, že komposice ze čtvrtého údobí vykazují právě pro zmenšenou intensitu v kontrapunktické práci jisté vy-' chudjnutí slohové, i když ve všech ostatních směrech znamenají blahodárný po-krok. 15 | ||||
|