|
| ||||
| ||||
|
A zase nelze přehlédnouti, jak Tregler tyto melodické myšlenky uplafňuje a kde; jednou je včleňuje do sboru nebo zase do varhanního průvodu, jinde zase nechá vyznít motivku v originálu, tedy beze všeho průvodu, jenom jednohlasně, opět jindy prochází tento melodický prvek nádherným imitačním předivem ve sboru za pestrého varhanního průvodu; je tu pino proměn a jedna vysoce zajímavá; na „Quí tollís” myslím, již řadím k docela nově, svérázně formovaným místům mše, vycházejícím z chorálu, a při tom deklamačně vyjadřujícím slovo způsobem, jak ho zná právě nová hudba; je tu ve všem všudy právě tato hudba projevovým výrazem. A vůbec zp~sob zachycení sborového výrazu hlav-ně se řídí duchem nové hudby, a zazní-li místy způsob vyjádření podle církevní lyriky starých církevních polyfoniků, nepůsobí to nijak rušivě — tak je tu tato sloučenina starého a nového slohu církevní hudby dokonalá, tak přirozeně za-ložena — tak nenuceně jsou ve skladbu i místa staré ražby vklíněna a sama v sobě obsahově zas nové hudbě přizpůsobena; obdobně to platí — a v piné šířce — i pro vsouvání chorálních prvků do celého toku skladby.
Pokud se jednotlívých výrazových prvků týče, jsou tu dva, které určují povahu této Treglerovy hudby církevní; je tu nejdřív polyIonie — Tregler ji tu má svou základnou; je rozeným polyfonikem; a právě do polyfonních míst vkládá své myšlenky nejhlubší; uvědomit si musíme, že ve většině případů je polyfonie Treglerova obepjata průvodem, vyznívajícím veskrze novějšími zvuky, že obsahově je i tu výraz nového deklamačního chápání slova, někdy probleskne ve mši místo — a nejsou to místa zrovna bezvýznamná ani příliš řídká — kde se projevuje samostatně sbor bez průvodu, podle zářivého vzoru církevní lyriky starých; Takové ,Chríste eleison", pak úvod v „ CC l o r i a”, „Gum sancto Spiritu” v něm, dále úvod „C r e d a”, v něm tolik ušlechtilé hudby, ,Qui cum Patre" nebo „Benedictus- piné ryze náboženského zanícení—právě zde už prosvítají místa nových barev. Harmonícky je Tregler pro svou dobu úpině práv požadavkům své doby, pro církevní hudbu novateurem — užívá i harmonie k pině prohloubenému výrazu slova, zejména v místech, prolnutých bolem podle obsahu textu. Totéž platí ,o ostatních prostředcích projevu. Od rozborného výkladu přecházím k celkovému dojmu, jenž se mi podává z této Treglerovy velké skladby. Je to její výrazový objektiuism, jímž na sebe mše op. 2. zvlášt důrazně upozorňuje, at už jde o místa silného vzruchu bud v jasu nebo v bolesti, či o místa, kde cit, podložený patrně náboženskou zkušeností, dává to nejhlubší, čeho je musický výraz vůbec schopen. Píši to s pinou dávkou přesvědčení, ne z prostého zanícení, ale i z úvahy: foto Treglerovo ,Et incat'natus est” v jeho mši op. 2. je jeden ze vzácných projevů ryzí církevní hudby, pro jeho čistý katolický ráz, pro to, jak dovede zavést do výšek, pro to, jak dovede přiblížit vnímajícího citově k onomu vzácnému učení Církve o velkém tajemství zrození božského Dítěte z Marie, pro onu velkou lásku k Marii Bohorodičce, i pro ono dohodnocení Ježíšova lidství. Je to — vedle Steckerova „Et í,ncarnatus est” ze mše „s o 1 e m n i s” jedno z nejkrásnějších mísí v naší literatuře církev-ní hudby, které dobývá si místo i v literatuře světové. A zajímavo: v obou uvedených případech je to polyfonická základna, práce přísného kontrapunktu, u Treglera imitace, u Steckera kánon, jež se stává výrazovým prostředkem -- církevní objektivní lyrika ve střihu starých polyfoniků, ale s výpiní z hudby nové. ,,Miss.a in hon. scti Venceslaí', op. 4. Dedikace znamená tu projev úcty a lásky k národnímu světci — nikoliv hudební využitkování motivického základu staročeského chorálu sv. Václava. A přec věnování má na způsob komponování vliv aspoň do té míry, že skladatel zřejmě snaží se dodati mši vyslovený archaistický ráz; daří se mu to velmi dobře, zejména když používá pro tento účel zklidněných rytmů, velmi zvážnělé melodiky, když pracuje s úsporou ve volnosti harmonických myšlenek; snad by se tu dala jenom postrádati prohloubenější práce ve směru polyfonním, v němž tolik právě proniká a tak štastně mše opus 2. Na první pohled je patrno, že skladatel své snaze po starobylém rázu svého díla nedává průchod nijak nápadně, že si tu svou úlohu neusnadňuje, zejména v tom směru, že by se chtěl úpině přichýliti 27 | ||||
|