|
| ||||
| ||||
|
k starobylému modu církevních komposic nějak doslovně. Tregler tu pracuje rukou nejvýš jemnou a jen nenápadně blíží se onomu prostředí, které v novější době navazovalo na hudbu starých klasiků církevních. Skladatel zřejmě ve srovnání se mší opus 2. zmirňuje se tu ve svých prudších krocích pro uvolnění výrazu, jak jsme je mohli vysledovati ve mši ,Jubilaei", kde častokráte tvořily vrcholné body v myšlenkovém projevu. Následkem foho ve mši Svatováclavské není oněch výrazných přechodníků, zprostředkujících přeliv z hudby starých do hudby nové; tenhle sloh mše opus 4. je proto co do výrazu celkem značně mírnější; zato vykazuje sloh úpině scelený, který si mnoho ponechává z toho nového, co dala mše opus 2., ale to nové přece zase tlumí a následkem toho se slohem starší doby více se sbližuje; je tu svérázný výsledek této snahy, je tu krásná, vyrovnaná ve svém slohu věc, jíž právě pro foto usilování dostává se půvabu dřevorytu v náznaku starší myšlenkové a částečně i technické koncepce; odtud vyvěrá také dojem akademické čistoty práce a smysl pro její hodnotu. Přitom, jako v nejlepších pracích Treglerových, je tu pino obsahového procítění, pino dobré, ryzí církevní hudby, jejíž objektivnost v tomto případě je zvýšena nad veškerou po-chybnost. Hudba chrámová, oproštěná pozemskosti, pohybující se v dálavách daleko nad tímto světem, hudba bez světských barev, výraz nebeské něhy i jasu; hudba, v níž je vše odosobněno, v níž vše se spíná se vznešeností předmětu, pravá modlitba.
A ještě jedna zajímavost u této mše: Treglerův varhanní průvod je tu věrným sledem sboru, někde i jeho prostou parafrasí; proto sbor má nad průvodem všude nadvládu; zase rozdíl oproti mši opus 2. a snad i pomůcka, jíž se dociluje starobylosti ve výrazu. Krásná, silná věc je tato ,Mše ku cti sv. Václava, kirníWe českého". Missa in D, op. 6. Také ,Missa solemnis" zvaná, jak je nadepsána uvnitř tisku. Upozorňuje na sebe pěknou architektonikou (původní motiv v I. a III. Kyrie tvoří na př. základ pro „Et řncarnatus est” a k „Benedictts"); zato však vykazuje rozhodně menší intensitu v práci kontrapunktické. V tom právě se nepřímo ukazuje, poněvadž mše není rozhodně tak zajímavou jako uvedené předchozí dvě komposice, že ze-jména v polyfonii byla velká Treglerova umělecká síla. Mše je jinak velmi dobrá věc ve všech dalších stránkách projevu, vykazuje také pěknou plynulost ve výrazu myšlenek; jenom několik míst tu narušuje tento dojem; jsou to, jak je to za-jímavé, zrovna homofonní místa v ,Credu”: „Et iterum venturus est” „Et in Spiritum sanctum”, „Et unam sanctam”; ne že by to byla místa sama o sobě slabá, bezduchá, ale v té vznosné církevní hudbě Treglerově jsou mi poměrně chudší v obsahu. „B e ne d i c tu s” patří k nej lepším místům mše; přes svou základovou strohost vyvolává tu hudba skladatelova dojem hluboký, silný, který se stupňuje zejména ve střední části tohoto oddílu velmi význačně. Tato práce se vcelku nevyrovnává vysokým hodnotám mše opus 2., ale přesto je to práce velmi pozoruhodná; varhanový průvod, jak jsme vůbec u Treglera zvyklí, je tu výrazný, dokonalý a svérázný. „Missa brevís” op. g. Jedna z nejšfastnějších Treglerových prací. Abych tu hned začal s výstavbou; v ní vykazuje mše velký pokrok; je tu pěkná myšlenková soustředěnost, zejména v rámcích jednotlivých oddílů mše, avšak i mezi nimi najde se souvislost; tak třeba mezi hlavní myšlenkou Creda, jež vystupuje jak ve sboru, tak v průvodu, a hlavní myšlenkou, kterou je napojeno Sanctus; je tu zřejmé příbuzenství, jež si hledá svoji souvislost s vůdčím motivkem v „Benedictus”. Každý, kdo projde si víckrát tuto pozoruhodnou skladbu a kdo ji víckrát vyslechne, utvrdí si dojem, že mše je provanuta zvláštním vzruchem a jasem, který bych nazval znakem katolicity, jejího novějšího výrazového prostředí; a zrovna tak tomu je i v místech obsahového zvroucnění — v takovém „Et íncarrnatus est” nebo „Benedictus” na příklad. Proti mši opus 6. vyznačuje se tato tím, že nenajdeš v ní místa, které by vykazovalo znavení, pokles či úbytek výrazové síly — je to skladba, vykazující jednotnost v obsahovém základu opravdu podivuhodnou. Polyfonně je skladba 28 | ||||
|