|
| ||||
| ||||
|
Ó Ivane, náš patrone, darův božských studnice,
země český, známe všickni, svatý víry denice? Pobožností, samotností chceme tebe chváliti, služebníka, milovníka hlasy našima ctíti. Naším srdcem zkroušeně chcem a vší ponížeností vždy tvou svatost a každou cnost zpívati s pobožností. Vzhlédni na nás a vyslyš nás, snažně tebe žádáme, naši mdlobu v tuto dobu, že uzdravíš, doufáme. Králův perla., knížat berla království charvatského, Ivan jasnost, poklad všech cnost (?) národa dalmatského: jeho svatost jest každá cnost, stezka do věčné vlasti, jest poušf čistá, cesta jistá nám k nebeské radosti. Když vykvěfl a rozkvětl jako krásné ovoce šťastně z domu, aneb stromu, urozeného otce, nazván Ivan anebo Jan, že on potěšifele v dobrých skutcích a zármutcích najde Jana Křfitele. Štěstí, sladkost mě1 za hořkost i jeho mladý letu, rozkoše med měl jest za jed nešlechetného světa, kříže hořkost jeho sladkost, v čas svého putování protivenství — důstojenství věčného panování. Králův sláva jako tráva — Ivan dobře znamenal — a důstojnost že obtížnost, v svý mysli svatě poznal. Těla pěknost, že nestálost, v svym srdci jest potupil. Zboží poklad, ten hříchův sklad, na svý poušti jest stopil. Pro své cnosti hned v mladosti všem lidem se zalíbil, neb zrcadlo a pravidlo pobožnosti všem jest byl. Vzdal korunu, volal k trůnu,otec království svého, jemu žalost a ne radost z trůnu přednešeného. Všecku slávu toho stavu, od otce představenou, jeho srdce neslo hořce a myslí vždy protivnou. Žádá honbu, a tak pompu světa i jeho marnost jest opustil, z srdce pustil, naleznouc v mysli radost. V kratochvíli čas a chvíli nalezl rod královský urozenost v poníženost změnit v stav poustevnický. Ztraceného, všem milého hledá láska bratrská, když nalezla, nepoznala, jsouce v tom vůle božská. Z své krajiny sám jediný mile jest se odebral v pustý místa a v nich Krista hledati jest se staral. Jak dennice, jasné slunce, českou zem jest osvítil, v ní křesfanský, poustevnický život první posvětil. Knížetcí dům, královský trůn proměnil jest v J'eskynku, vzal jahůdky za lahůdky, aneb lesní bylinku. Nápoj laňka a studánka podala s ochotností, lůžko — kámen byl jest pramen svaté trpělivosti. Když ten kvítek svůj příbytek v české zemi založil, kořen cnosti, pobožnosti na poušti jest položil. Stojí v zbroji, volá k boji ďábelská nešlechetnost, cnosti jasnost ďáblův temnost, zrušit chtíc jeho svatost. Pekelníci, protivníci udatného rytíře, ach, trápějí, pokoušejí stálého [v] svatý víře. Když sužují, vypuzují. On mysl ale skály nezměniti, však změniti chtíc, jsouc v naději stálý. 35 | ||||
|