|
| ||||
| ||||
|
Loučím se s tebou ochotně, urozené přátelstvo,
již opouštím mé vždy věrné při mém trůnu komonstvo. Ježíš můj nejlepší přítel, v něm mou naději skládám, jest On můj poklad nejdražší, jemuž srdce odevzdám. S Tebou se, krajino, loučím, která jsi mne zplodila, od tebe srdcem odcházím, jenž jsi mně vždy sloužila. Bude můj milý příbytek na poušti mezi skály (?), najde skrz ten špatný koutek má duše věčnost slávy. Pozdravuji věrným srdcem já tebe, česká země, přispěj ty mně k dobrým cnostem, ty budeš moje plémě. Popřej místo mezi skály (?), bych moh' Bohu sloužiti, at jest můj dům v tvém oudolí, kdež chci Ježíše míti. Líbám tebe, ó poušt svatá, jenž jsi mně připravena, z tebe blesk anjclský svítá, ode mne vždy žádaná. Popřej svaté služebnosti, kterou v tobě nalézám, otevři dveře milosti, v ní jsem živ a umírám." Patř taky okem milosti na slavnej dům charvatský, v stínu smrti a věčnosti . žalostivě sedící. Vypros světlo pravé víry, at jim Ježíš ukáže, připustí je k svaté církvi, dvéře slavný otevře. Amen, amen, zazpívejme čest Bohu nejvyššímu, písně chvály vždy vzdávejme Stvořiteli našemu, v naší potřebě nejlepší Ivana nám propůjčil, v naší potřebě nejlepší za patrona představil. Naše fři písně, z nichž druhé dvě jsou cennější po stránce hudební a prvé dvě po stránce slovesné, jsou svého druhu vzácností. V naší přebohaté hymnologii jsou to totiž texty nejen ojedinělé, ale téměř jedinečné. Vím o jedné jediné výjimce: Božanův kancionál „Slavíček rajský” z r. 1719 má na str. 652 píseň Na den sv. Ivana Poustevníka a patrona českého, která se začíná verši: „ CCesfymula Dalmatského krále, Ivan byl syn jeho”. Tato píseň však nemá vlastního nápěvu. V té příčině je naše trojice zcela ojedinělá. Vojtěch Zapletal: Krásno hudby posvátné. Lze všeobecně tvrditi, že vytříbený zpěv pěveckého sboru v koncertní síni, na kůru, mládeže ve škole, věřícího lidu v kostele budí větší zájem a více se líbí posluchači nežli příjemná hudba. Nejsou tedy všechna umění stejně krásná. Umění výtvarná, sochařství, řezbářství, která takřka oživují předměty neživé, mramor, kámen, kov, dřevo, prohlížíme s nemalou zálibou, — ale jedno umění mezi všemi zvláště vyniká a je i předčí — je to umění hudební (pěvecké), ne-bot žádné jiné umění nezpracovává věc živou -a tak ušlechtilou, jako jest lidský hlas. Při zpěvu liturgickém stáváme se zrovna živým nástrojem křestanské bohoslužby, zároveň úzce se sbližujeme s mysferiemi církve sv. a podáváme Tvůrci svému dar opravdu vnitřní, oduševněné prvotiny svého jazyka; proto jest svatým estetický úkol zpěvu liturgického, mezi všemi uměními snad nejvznešenější, koná-li se správně v duchu katolické církve. Co jest krásno (krása)? Nesnadno jest odpověděti na tuto otázku? Každému se líbí to, co jest krásné, cítí se jím oblažen, povzneš-en. Ale proč se nám krásné líbí, 39 | ||||
|