|
| ||||
| ||||
|
to mnohdy vysvětliti nemůžeme. I moderní estetikové nejsou stejných názorů a nepodávají proto též uspokojující odpověd. A není divu, — bloudí-1i kdo, maje určiti podstatu pravdy, dobra, tím spíše pobloudí při pojmu krásna.
A kde se neuznává Bůh, pramen veškeré krásy, pravdy i dobra, tam nemožno správně vysvětliti ani pojem krásna. Bývá obyčejně pantheistický nebo materialistický (sensualisfický). Podle filosofie křesfanské jest krásno čistě nadsmyslný vztah věci k našemu duchu, kterýžto vztah chápe člověk právě svým rozumem. Lépe podle sv. Tomáše Akv.: Krásné jest, co souhlasí s povýšeností člověka, jehož přirozenost od ostatních (vorů se liší. Krásné musí býti v souhlasu s Bohem; všechno krásné Jest podobno Bohu, — pokud jest krásné! Charakteristickou známkou hudebního krásna není jeho působení na cit. Není tedy pravdivé tvrzení, že obsahem hudby jsou city, že hudba má za účel rozezvučeti tajemné struny našeho nitra. Hudební krásno jest myšlenka hudební. Základní živel hudby jest soulad tónů. Nelze sdíleti názor, že krásno jest absolutní, a proto má za účel jen sebe; podobně i krásno hudební nemůže býti formou, která slouží jen sama sobě. Podle správné filosofie křestanské ve všem spatřujeme účelnost. Nic není ve světě bez tíčel,u. Každé krásno v jakékoliv formě má svůj účel. Církevní hudba má účel liturgický a má sloužiti bohoslužbě. Hnutí mysli, praví sv. Augustin, může člověk vyjadřovati i tónem nebo hlasem, jako by oboje tajemná jakás a vzájemná vnitřní příbuznost k sobě poutala? Krása (líbeznost) hlasu, jež lahodí sluchu, jest něco smyslného a netvoří sama krásno hudební; — k tomu jest potřebí, aby řada tónů vyjadřovala určité vnitřní hnutí mysli, k čemuž ovšem i značně přispěti může vokální obratnost, krásná kultura hlasová, hlas jemně odstíněný a citupiný, ne-přehánějící přednes. Tyto tónomalebné prostředky mohou zvýšiti i krásno hudební. Každému srdci lidskému jest od přirozenosti vrozena touha po pravdě. Co pravdě neodpovídá, to lidský duch nepokládá ani za krásné. Tento princip má svou platnost i při zpěvu, jest tedy nutno, aby i zpěv řídil s° podle ustálených norem lidského myšlení. 1. Není tedy krásný zpěv, který nějaký určitý pocit nevyjadřuje; není ušlechtilý zpěv, kde jen tóny znějí (a často silně znějí), aby zněly, nesledujíce žádného cíle vznešenějšího. Nalezli bychom k tomu příkladů dosti z doby starší i mezi písněmi moderními (na př. šlágry, písně trampské a pod.). 2. Nemůže býti krásným zpěv, kde nekryje se vzájemně melodie s textem; s tímto nedostatkem setkáváme se častěji i u liturgických zpěvů latinských. 3. Není krásná skladba, při níž vzbuzují se rychle za sebou city protivné (na př. bouřlivá radost — němý bol), které jinak vyvíjeti se mohou jen podle určitých zákonů psychologických; též skladby přepiněné dynamickými znaménky, jimiž má býti docíleno efektu (na př. ff — a brzo ppp, anebo furioso — smorzando a pod.). 4. Chybí krásno hudební i tam, kde stoupající nebo klesající melodie (pokud se týká přízvuku, intervalu, rytmu, dynamiky) neodpovídá podloženému textu. Krásně tomu odpovídají a výhradně z 'vy chorální, na př. nádherný hymnus svatodušní ,Veni creator Spiritus" ne~o antifona „Ego sum resurrecfio et vita”. 5. I nevhodnou fónomalbou může býti porušeno krásno hudební; nelze vhodně znázorňovati hlasem nebo tónem celý smysl a obsah zpívaného textu, a mohlo by to působiti i opačně, t. j. komicky. Někdo by se na př. pokoušel při offertoriu (in Ascensione Dom.): Ascendit Deus in jubilatione ef Dominus in noce tubaa — zhudebniti slova poslední: in voce tubae — přeloženo hlasem trouby). 6. Za méně krásné právem možno pokládati skladby vícehlasé, protože pravá melodie touto změtí příliš četných hlasů se zastiňuje; vícehlasem projevuje se 40 | ||||
|