|
| ||||
| ||||
|
by, které prof. Sfecker tam dával a mezi nimi uvedeno jeho dvouhlasé „Te Deum”. V klášteře voršilském jsem zjistil varhanový výtah v rukopise prof. Karla Steckra, obsahující foto „Te Deum”. Na prvé straně ie věnování: „Dem Ehrw. Llrsulinenkonvent in Prag zugeeignet”; nakonec partitury datum: 27. 12. 88. Dychtivě prohrával jsem doma partituru: je to skladba velmi za-jímavá ve svém pojetí; psána je pro soprán a alf (tenor a bas daly by se lehce dopiniti) a var-hany. Její celá konstrukce vykazuje podobnosti s „Te Deum” op. 17. Skladatel především vkládá falsobordonovou formu v tuto skladbu na Těchto místech: ,Plen sunt eoeli ef terra majestatis gloriae tuae", „Patrem immensae majestatis”, „Salvum fac populum”, ,Dignane Domine" — zrovna tak jako v „Te Deum” op. 17. Jedno místo vykazuje až překvapující spřízněnost; je to „Sanctus — Dominus Deus Sabaoth”. „Sanctus” třikrát se opakuje, vyjádřeno v rozložených akkordech, vždycky v celotaktov6_ ch čtyřčtvrtečních formách, s gradací z pp do mfio; aspoň rytmicky další provedení vykazuje totožnost. V dvouhlasém „Te Deum” není sice ostinátního basu, ale je tu aspoň jeho náznak. V celku je prvé „Te Deum” jednodušší druhého op. 17, ale toto více jubiluje nežli op. 17. Krásná skladba, ryze steckrovsky barvená, významné dílo v naší literatuře této formy. C. S.
Novější církevní skladby J. B. Foersfra („Missa in honorem Sancfissimae Trinitatis" pro 4 vocibus inaequalibus eE organo op. 170. ,Ctyři Mariánské zpěvy` pro mužský sbor: 1. Ave Maria (G-dur), 2. Sancta Maria, 3. Ave Maria (D-dur), 4. Ave Maria (A-dur) op. 94. — Edice Velehrad č. 5 (1942) a 8. (1943). Můj pokus o výsfih osobnosti J. B. Faerstra jako našeho dnes prvního skladatele hudby duchovní a církevní se doplňuje; mistr pokračuje ve své mladistvě svěží práci pro církevní hudbu — nedávno měl jsem v ruk,ou jeho skvělá „Tři Ave Maria” pro sólový (vyšší) hlas a varhany op. 137, (prvá dvě bez data, třetí z 24, června 1943); jsou to práce jedinečné hodnoty. Dnes chci popsati jeho před kratším časem vydané dvě věci, jak jsem je na-hoře uvedl. Mše op. 170, je nádherným protějš- kem ke mši „in honorem scti Francisci Assisiensis” (o ní viz rozbor v mé stati „J. B. Foersfra hudba duchovní a církevní".' Cítil jsem v této mši a dospíval k tomu z dedikace: leitmotivem tohoto Foerstrova díla je láska, chápající se všeho kolem, Boha nejvíce a nejhlouběji — odtud rozjímání, pohroužení v sebe, forma modlitby, jež je únikem ze světa a současným vstupem v nebeské pomyslné blaho; „Missa in ponorem Sanctissimae Trinitatis” je v základě pokračováním mše k sv. Františku; skladatelova další taková ztichlá meditace, jež unáší poslouchající s sebou, vede do oblasti dostižitelné jenom citem, jež zjeví se v piné nádheře a vytrhne duši lidskou zve světa, aby dosáhla zklidnění ze všednosti, malosti, jak je s sebou život přináší; tichá a mírná, ale jaké zfišující vroucnosti je tato nová pozoruhodná církevní hudba — je oproštěná tíže technických rozpínavostí, jednoduchá po-měrně — ale jak bohatá svým obsahem, jímž si podmaňuje jedinečně, jak doplňuje šfastně představy, jež dává liturgický podklad mše sv. Je to vrchol Foerstrovy církevní hudby tahle mše — tak prostinká, ale jaký účin z ní možno vy-čerpati? Našim kůrám, pokud se dovedly sžíti s novější hudbou církevní (a kdo by po tom sna-živě nebažil?), krásný dar, jejž nutno bráti do rukou zrovna zbožně; nastudovati nutno mši s péčí a nadšením — úkol, jenž dovede za práci výsledkem dáti odměnu nádhernou. Nové čtyři mužské sbory Feerstrovy. A zase bych mohl opakovati: podivuhodné skladby — ona zdánlivá jednoduchost v projevu, ale jaká vnitřní krása. Foerstrova církevní hudba má i tu svůj zářivý úsek práce. Testově hodí se tyto skladby ze-jména k pobožnostem májovým, jako nejvýš vděčná čísla k mším svatým tichým, pak jako motefta ke mši sv, o mariánských svátcích (č. 1., 3, a 4.), pak jako závěr po mších svatých zpívaných a také k svatebním obřadům (odkud by měly býti neúprosně vylučovány skladby světské, z oper, do omrzení již zpívané „Ave”, mnohdy skladby povahy nehodnotné). Nakladatelství „Velehrad” v Olomouci vydáváním J. B. Foerstrových skladeb velmi se zasluhuje dnes o naši novou církevní hudbu. 1 „Cyril”, roč. 1940, str. 11-12. Různé zprávy Za P. Zmeškalem — cyrilisfou. Jsem mu po-vinen vřelou vzpomínkou. Píše-li se o věcech, kde mínění je nevyjasněno nebo mění-li se názor vžitý, jak dobře je člověku, když někdo, v jehož znalosti i úsudek věříš, sám ti správnost hlediska potvrdí, a nad to i vlastními postřehy dovede ještě více stanovisko utvrdili. Mám ně-kolik takových přátel kolem sebe, P. Zmeškal k nim patřil v řadě prvé. Praktik i theorefik zároveň, s hlubokým zájmem, ba mnohem víc: vroucím nadšením pro věc. Slyšel jsem o něm vždycky jen a jen dobré. Zajel jsem si k němu do Kroměříže — to bylo zrovna den po smrti prof. Dr Orla. P. Zmeškal byl prvý, který mi smutnou zprávu zvěstoval. Jak jsme smrti prof. Orla spolu litovali — já už také proto, že zemřel mi ten, kdo mi pině rozuměl a tak úsilovně podporoval. P. Zmeškal mluvil se mnou hlavně o vůdčích myšlenkách mých publikací v „Cyrilu”. Byl spokojen s hlavními všeobecnými tendencemi, uzná-val snahu pro zásadní postoj k Dvořákově hudbě, duchovní i církevní, soustavnou práci pro re-habilitaci skladebného díla Steckrova, způsob výkladné kritiky nového ruchu na našich kruchtách a pak hlavně dva profily duchovních a církevních skladatelů ho zajímaly: Franze Liszta a — J. B. Foersfra. V obou případech jak jsme si rozuměli? Oba nadšeni novými skladbami Foerstrovými v oboru hudby duchovní a církevní, oba vděčni za to, že mistr stále svěží, v práci výše spějící, právě duchovní a církevní hudbě věnuje se v poslední době víc a udržuje na výši naši hudbu v obojím směru, zejména také v oboru církevním. Hovořili jsme o možnostech pro vy-dání českého souboru mofett, jenž měl by býti 46 | ||||
|