|
| ||||
| ||||
|
přehlídkou výsledků usilování domácích skladatelů církevních (sám jsem se tu přidržoval vzoru proslavené sbírky „Liber motefforum” G. E. Sfehle). Naposledy jsem mluvil s P. Zmeškalem na jaře letošního roku, kdy mne v Praze navští-
vil. Svěží, neúnavný, nadšený — kde bych se byl nadál, že za několik měsíců bude se životem hotov. Vzácný člověk? Vzor pro pracovníky na cestách pro další štastný vývoj naší druhdy tak proslavené hudby chrámové. C. S. Hovorna Podle not či zpaměti? „Naše významná svatyně má varhaníka, jenž se vyznamenává dosti slušnou technickou zručností, ale chybí mu hudební vynalézavost, či Tvořivost vhodných motivů v předehrách a mezihrách. Jeho mezihry netvoří žádných ucelených hudebních vět, nemají žádné zpěvné melodie, nýbrž je to p l a n é j -e z d ě n í nahoru a dolů, bez ladu a skladu, jako když si dítě svou píseň pobroukává nebo zpívá. Může svůj ,motiv” do nekonečna rozpřádat, ale může jej také kdekoli ukončit. Tato bezduchovost a jalovost zvláště vyvrcholí, když spustí pleno, aby ukázal, jak dovede varhany „rozebrat”. Pak je to vřískot, že by si člověk nejraději uši zacpal, a hledí, aby se dostal z kostela co nejdříve ven. Že tím nedělá čest ani sobě, ani poutnímu místu, kam přece mnoho cizích lidí přichází, je samo-zřejmé. Bylo mu již vícekráte řečeno, aby po-užíval tištěných všelijakých meziher, kterých je přece jistě dostatek. Ale k tomu je on bud ne-tečný, aby si něco vhodného vyhledal, nebo chce právě ukázat, co on dovede i zpaměti a z vlastní tvořivosti.` — Tak zní stesk. Lék proti té nemoci je předepsán v Motu proprio, oddíl V. bod 18: „Hra na varhany při doprovodech zpěvu, v předehrách, mezihrách a pod, netoliko se řídiž vlast-ním rázem tohoto nástroje, nýbrž mějž do sebe všechny vlastnosti, jež má pravá hudba posvátná, o níž jsme svrchu mluvili.” Je to v odd. I. bod 2.: „Dlužno tudíž, aby posvátná hudba měla do sebe v nejlepším stupni vlastnosti, jež jsou vlastnostmi liturgie, a to především s v a t o s t a dob r o s t f o r e m, odkud sama sebou vy-plývá další její povaha, a to všeobecnost. Budiž s v a t á, tedy prosta všeliké světskosti, netoliko sama v sobě, nýbrž i ve způsobu, jakým se podává od účinkujících. Budiž p r a v ý m u m ě n í m, nebot nemožno, aby jinak měla na ducha posluchačova oné působivosti, jíž zamýšlí Církev dosíci, přibírajíc umění zvukové do své liturgie.” — Doufáme, že varhaník zmíněný je inteligentní a pochopí, oč se tu jedná, zvláště byl-li u sv. biřmování a obdržel od Ducha sv. dar moudrosti a rozumu, že uváží bedlivě každé slovo výše uvedené a má-li dále dar rady, že si dá také poraditi, aby z jeho rukou zaznívaly var-hany hudbou svatou a dobrých forem. K dobré hře na varhany pafří znalost harmonie a kontrapunktu. Kdo chce na varhanách improvisovat, musí si tyto discipliny nejprve osvojiti. Skladatel J. C. Sychra se vždycky při obědě mračil na syna Lumíra, když tento někdy při hře na varhany nehrál thematicky. Myšlenka (motiv, Thema) hru varhan oživuje, bezduché přebírání kláves ji zabíjí. — R. Slavná redakce, otevru Cyrila č. 1—2 z r. 1943 ria str. 6, odst. X., a tedy píšu. Ovšem nejsem kostelním zpěvákem na kůru, nýbrž jen u oltáře. To, co jsem v článku Mistra Říhovského četl, mne velmi zaujalo a jako odpověd nebo přání Vám předložím svůj problém. Vyřešte jej? — Kněz se moří jednou týdně po celý rok s nácvikem čtyřhlasých písní, sborů, mší (3), dře to, až mu je horko, zpěvákům ovšem taky, avšak je-li věc s doprovodem, hraje doprovod sám a nástup, takt dá loktem, hlavou, očima atd. A tak se pěje ke cti a chvále Boží. A ted přijde ten krásný •okamžik, kdy nadřená skladba se provozuje. A tu nastanou tyto věci: Varhaník hraje „brilantně” když hraje mezihry (snad jsou to docela nějaké arie), ale má-li zahrát z not, je chudinka vedle a nezahraje ani akord ke skladbě bez doprovodu. Následek je ten, že ačkoliv máme varhaníka, který hraje „virtuosně”, když j-e třeba (na svátky, na pout), sháníme jednoho vzdáleného řídícího, který „zaskočí” a nacvičenou věc se zpěváky ke štastnému konci dovede. A to není nikoho, kdo by dirigoval, to se dělá „jak to jde”. A při tom zpěváci jsou skutečně snaživí. Když to jde, kněz se nechá zastoupit, sám jde na kůr, hraje, diriguje, zpívá, pak to jde nejlépe. Tak si představte u nás zpívanou mši sv. Proměnlivé části odrecitují chlapci-zpěváci na jednom tónu unisono. Tedy liturgicky dobře, ale jak vyhlíží zákulisí"? A při tom, když se dívám na okolní kostely, tam nemají vůbec celý rok mši sv, s latinským Ordinariem, natož pak s proměnlivými částkami. Zpívanou mají (co se týče kněze), ale zpěváků nemají. To než takovou ne-řádnou zpívanou, raději nic. Myslím, že v tom-to chaosu liturgického zpěvu by bylo nejlepší vrátit se k staré tradici církve a vyřešit otázku dobrého liturgického zpěvu c h o r á l e m. Já sám jsem začal učit děti ve škole mši „de Angelis” a jde to v 8 fřídách od 4. obecné do 4. hlavní do-cela pěkně. A děti zpívají bez antipatie, s radosti. Ted děti, jednou mládež, a pak dospělí. Nesouhlasil bych s odst. II, a IV. (poslední věta) na straně 4. Co se týče bodu II. myslím, že ho nelze špatně provést, zpívá-li se věrně podle pře_ pisu v moderní notaci a předpisu. Co se týče bodu IV. poslední věta, myslím, že v chorálu se nemá zdůrazňovat přízvuk slovní. Zdá se mi, že v našich zemích bychom měli začít od píky: o d c h o r á l u, a pak teprve přejít k víoehlasu. Na víeehlas je dost času a způsobuje nečinnost, jen trpné poslouchání, což není přece žádoucí. Chorál znamená činnost, průbojnost. Slyšel jsem chorál zpívaný lidem v Klosterneuburku u P. Parsche (Volkslifurgisches Aposfolaf) a bylo to skvělé. Ovšem P. Parsch k tomu trpělivě lid sobě svěřený dlouhý čas vedl. A šlo to a byl to 47 | ||||
|