|
| ||||
| ||||
|
lid periferie. Mnoho zajímavého by se dalo říci, není času k psaní. Mluví-li se o obnově liturgického zpěvu, 1, propagujte chorál, 2. pište skladby jen pro sbor b e z varhanního doprovodu (na varhaníka se nelze spolehnout anebo vůbec není, bez nestejných nástupů, pokud možno každý akord stejně dlouhý u všech hlasů, aby to pochopili zpěváci i na venkově (ne na městském venkově — o tom nepíši) v Zapadlé Lhotě. Taky by bylo dobré, aby taková skladba začla unisono najednou u všech hlasů, odpadlo by problematické dávání akordů a varhany by mohly s klidem spinkat, než by se někdo kloudný našel a trochu je prohnal. Af si skladatelé (zvláště pro chrám) myslí, že. varhany v našich kostelích ne-jsou, a Bodle toho af skládají. Aspoň něco jsem z našich venkovských bolestí napsal, uvažujte, čekám toužebně na další číslo Cyrila. V. K. — P. r. V chorálních mších pokračujte, čeká jich na vás celkem 18 řádných a další počet si můžete složit z Cantus ad libitum, tedy výběr pro celý život. A na té solidní základně můžete pak stavět další stylové budovy zpěvní, vícehlas klasický i moderní (s průvodem i bez průvodu). Šfastnou cestu a pozdrav vašim malým zpěváčkům! Pro největší část církevního roku ov"sem bude nasazen lidový zpěv z Ceského kancionálu. Je to veliký náskok, který máme oproti mnohým národům, kteří lidový zpěv v kostele nepěstují vůbec, nebo zcela málo.
Hlas varhan a hraní z ochoty. K vyzvání z prvního dvojčísla letošního ročníku Cyrila uvedl bych několik poznámek k varhanímu průvodu lidového zpěvu v našich chrámech a kaplích, jak jej slýcháváme při mši sv. nebo odpoledních a večerních pobožnostech. Je jasné, že význam oběti mše sv, vyžaduje, aby lidový zpěv i hra varhaníkova se důstojně řadily k ostatním pro-jevům posvátného úkonu, protože jsou jeho součástí, Průvod má býti klidný, harmonicky správný a jen tak silný, aby lidový zpěv nebyl pře-hlušen. Mezihry třeba hráti slabšími rejstříky, polyfonně v církevním slohu a nenápadně tak, aby pozornost přítomných nebyla odvrácena od účasti na bohoslužbě. Pokud jde o hudební cenu hraných průvodů a meziher, má býti vydáno z nejlepšího nejlepší podle daných možností a schopností, při čemž ovšem určitá úroveň ne-může býti podkročena. Aby se tak nestalo, byly průvody našich mešních i jiných písní tiskem vydány a napsána celá dlouhá řada cenných meziher pro potřebu na kůrech. Jde jen o to, aby každý varhaník svědomitě a nikoliv bez odpovědnosti stanovil, zda se sám nachází pod či nad uvedenou úrovní a podle toho se zařídil. Uvažme jen, že doprovázení a preludování bez předlohy vyžaduje improvisačních schopností, t. j. pokročilejšího pohotového hudebního myšlení v daném slohu (církevním). V našich chrámech — i pražských — jsme však velmi často svědky pravého opaku uvedených zásad. Hřeší se proti nim nevědomě i vědomě, podle stupně hudební-ho vzdělání, náboženského cítění a pocitu odpo- vědnosti příslušného varhaníka, tedy jeho vnitř- ního poměru k bohoslužbě. Do první skupiny patří většinou samoukové, kf-eří se pustili do díla s nadšením a vykonávají svoji práci podle vroze- ných schopností. Při současném theoretickém prohlubování —jemuž se rádi věnují — dosahují obvykle postupem času žádané výše i praxe. Těmto je dnes svěřena celá řada kůrů zvláště na našem venkově. Druhá skupina jest však charak- terisována lidmi bez jakéhokoliv poměru k vě- cem Božím, lidmi často s nemalým hudebním vzděláním a dále tak zv, samozvanými „umělci” z ochoty. Výjimečně se tu vyskytují i varhaníci z povolání. Takové zjevy pozorujeme při zastu- pování v době dovolených a školních prázdnin, dále na venkově za pobytu letních hostů, kdy se často ve stánku Božím za každou cenu předvádí nějaký syn pana továrníka nebo dceruška pana rady, jež právě dlí na letním bytě. K dobrému tónu patří pak i sólové vystoup-ení místní kra- savice — sopranistky, — která přednese oblíbe- né „Ave” po pozdvihování! Tito lidé nejen od- vracejí pozornost přítomných od bohoslužby, ale znemožňují i lidový zpěv, za což je obyčejně stí- há spravedlivý hněv babiček. Podobný hudební požitek by si tito umělci jistě nedovolili připra- viti posluchačům nějaké akademie dobročirné- ho spolku. Na základě pozorování, t. j. po delší obchůzce našich svatyň možno konstatovati, že se kult samozvaného účinkování a všelijakého hraní z ochoty v našich chrámech rozmáhá. Ve varhanní hře slyšíme ohavná křiklavá plena ja- zykových rejstříků, která nepoleví ani při zpěvu lidové písně, která je pak přehlušována. Vlastní doprovod bývá neklidný, harmonicky násilný a necírkevní, mezihry homofonní a nevkusné. Cas- Eo bývá preludium jakousi míchanicí motivů po- pulárních světských skladeb, mnohdy slyšíme celé úseky známých skladeb Smetanových, Dvo- řákových, Fibichových, a to ještě v neoriginál- ních harmoniích, což má snad býti specialitou. Jindy se rozléhá chrámem sentimentální kantile- na, vyfukávaná výrazným rejstříkem a špatně doprovázená na horním manuále. V nedostatku nápadů se varhaník dokonce pustil do rozlože- ných akordů v rychlém pohybu, jak jsme slyšeli v jednom novém pražském chrámu na předměstí. Když mu to bylo málo, zahrál nám chromatiku v pedále, načež následovala mešní píseň ,Bo"e před Tvou velebností" s jedním jazykovým rej- stříkem a doprovázená variacemi. Na každou čtvrfovou notu nápěvu připadaly čtyři šestnácti- ny, a to místy také v pedále; krátce účinkoval náramný umělec a výsledek byl ovšem také ná- ramný. Ti co zpívali, přestali a co nezpívali, utekli. Všechny takové a podobné případy jsou nejen známkou špatného vkusu, ale i urážkou náboženského cítění věřících, zesměšňováním bo- hosluž-ebného úkonu a v extrémních případech jeho rušením. Soud Prozřetelnosti nad takovým řáděním nemůžeme ani odhadnout, myslíme však, že by bylo menším proviněním, kdyby tako- vý náhodný varhaník z ochoty kostelu se vyhnul. B. R. 48 | ||||
|