|
| ||||
| ||||
|
né ve svém recitativním základu; sborové unisono již se vyskytuje jako důležitost pro přiléhavý deklamační výraz — závěr v ,Agnus" je nový v pojetí a u-chvacující v účinu. Mše pro mužský sbor „in honorem Sc. Methodii” (op. 35) je vzornou prací v každém směru; je neobyčejně zpěvnou, dovoluje mužskému sboru piné uplatnění (takové ,Ef incarnatus est" s krásnými druhými basy, takové „Benedictus”, piné vroucího náboženského zanícení, pak závěry pevné, mohutné v Czloria a v Credu. Ke mši je připojeno zajímavé „Pange lingua” rovněž pro mužský sbor (jak jemu právě josef Foerster dobře rozuměl?). Tato mše jak se skvěle vyjímá proti dvěma mším Karla Benda, jež jšou komponovány sice mnohem šířeji, ale v duchu hudby úpadku. Qsmih..asé „Regina coeli” je dodnes práce svěží, v ryze katolickém tono iubilo psaná, obdivuhodně vystižný obraz katolických velkonočních chvil — stále se vracejí ony skvělé slavnostní takty: ,resurrexit, sicuf dixit", kde sborový soprán tak odvážně vystupuje proti třem spod-ním h.asům smíšeného sboru, a pak hned onen strhující kontrast: ora pro nobis", jejž nesou v pp tenoři s basy, pak v unisonu ženský sbor a nato ona nádherná gradace v ,alleluja" v závěru? Ono ,Vidi aquam" nebo ,Asperges me" pro smíšený sbor s průvodem varhan je skvělým doplňkem tohoto „Regina coeli” — jeho půvab je stejně nevyprchávající; zpívejte je v celou dobu povelkonoční, opakujte po letech zas a zas, a bude novým, strhujícím pořád každé to dílo pro sebe; tak jsou to věci hodnotné? Přecházím k „Tě Boha chválíme” pro smíšený sbor s varhanami (op. 32). Sk'.adbu docela nestačí číst a ani ne ještě hrát; slyšet se musí, jinak vám její hodnoty ujdou určitě. V malé této skladbě projevuje se po prvé význačně ve.ká vloha Josefa Foerstra, jež tkvěla ve zvláštním smyslu a piném pochopení v užívání falsobordonů. Dovede-li je sbor náležitě zpívati, vy-jdou na jevo zcela strhující vlastnosti tohoto výrazového prostředku, na jehož výsostnou cenu až prof. Karel Stecker v roce 1910 upozorňuje,g a to když zabývá se rozborem Foerstrova šestihlasého „Te Deum laudamus” pro smíšený sbor a varhany.
V probraných skladbách Josef Foerster jeví se již jako skladatel naprosto samostatný, který přijal zásady reformované hudby církevní, ale v jejích hranicích hleděl především najít osobitý tón; podařilo se mu to tím spíše, že neváhal začasté překročiti meze, rozšířiti zásobu projevových prostředků, krátce: uvolnit aspoň poněkud svůj projevový materiál vůbec, přiblížiti se i hudbě světské — vždycky ovšem s podmínkou, jež byla mu příkazem naprostým: v tomto rozvolnění musí býti uchován duch církevní hudby a zejména její pojmový znak, jímž je úpiné odhmotnění, -odzemštění, odosobnění výrazu a odtud jeho ryzí objektivvost. Myslím, že právě Foerstrovy dvě mše smuteční „Missa de Requiem” pro mužský sbor bez průvodu s připojeným „Libera me, Domine” (op. 33. a 34.) jsou nejkrásnějším výrazem tohoto prvého údobí Foerstrovy tvorby. A právě tato, dvě „Libera” jsou tak mohutná, tak zdrcující zrovna ve svém účinu; kdybych h.eda'. protějšek k nim — co do účinu myslím — nalezl bych ho až v takovém zrovna revolučně pro církevní hudbu a pro tuto její periodu ve vývoji pojatém „Libera” — Lisztově. LI Liszta naprosto neobvyklý základ v jeho až překypující novotou harmonii a melodice, s oním tvrdě výrazným varhanním průvodem, s celkovým až drásajícím výrazem; a přece: tato obě Foerstrova „Libera” s neporovnatelně jednodušším základem v projevovém materiálu — tato „Libera” Foerstrova více se modlí, víc a úpěnlivěji dovedou prositi za smilování u Boha nejvýš spravedlivého v den pro lidské duše nejtěžší. (Vydány byly starší tyto skladby v r. 1882.)9' Stejné povahy jsou další Foerstrovy sk'.adby „Pange lingua” pro jeden hlas s průvodem varhan nebo harmonia a pak ,Graduale in festo Annuntiafionis B. Mariae Virginis" pro soprán a alt s průvodem varhan nebo harmonia (z reku 1883) ; k nim se druží „Missa bohemica” super modulos celebres in Bohemia cantari solitos, qui vocantur Rorate, ad duas voces aequales" op. 38 a) z roku 1902, práce vyrovnaná, jemná, piná ryzích církevně-hudebních barev, trpící trochu motivickou rozháraností (užita řada různých melodických prvků z jednotlivých rorátních zpěvů). 8 Srv. Karel Stecker „Josef Foerster” stat v „Hudební revue”, 1910. 9 Srv, kritiku P. Ferd. Lehnera v našem listu, roč. 1882, str. 100- 51 | ||||
|