|
| ||||
| ||||
|
je vůbec s věfšími prostředky, jichž síly pině využívá — to však nepadá na váhu tam, kde jde o to určiti sloh obou mší. Jejich styl je příbuzný, ne však totožný. Stecker hleděl, aby byla jeho hudba ve spojení s hudbou církevní, reformovanou; thematem jeho mše je gregoriánský chorál, jejž nejpiněji projevuje v osmihlasém ,Agnus Dei" — celá skladba je prosycena však novými způsoby projevu ve všech směrech od způsobu zachycení slova až do všech jednotlivin — všude přináší skladatel to nejnovější, co dala doba vzniku mše (r. 1884). Foerster však šel ještě dále o něco: opustil téměř půdu chorálu (až na místo v Credu: „Et vitam venturi saeculi...”, kde je nádherný chorál v unisonu sboru s průvodem varhan), a právě jeho melodika je nebývale kyprá, od jeho dřívější melodiky naprosto odlišná, volná, neobmezovaná, leč touhou udržeti povahu hudby církevní vůbec.
l Jest fedy otázka, jak se mohl Foerster dopracovati ke skladbě, jež se od jeho druhých komposic tak ostře liší? Bylo to přesvědčení, že s prostředky tak skromnými, s jakými dosud pracoval, nelze se odvážiti na dílo rozsáhlejší, kde by snad-no mohly vésti k nudě? Byl to dojem ze mše Steckrovy, příliš sugestivní, než aby na Foerstra přesvědčivě nepůsobila? Či byl mu dosavadní nezadržitelný vývoj naší hudby církevní dokladem neudržitelnosti přísných asketických principů prvé periody jeho tvoření? Nechci odpovídati pouhými domněnkami. Ostatně nejde tu jen o důvody subjek~Livní, které tu asi u Foerstra rozhodo-valy, nýbrž jde tu o více: o vysvětlení, jak s hlediska objektivního bylo možno, že Foerster, umělec tak nepoddajný a ve svých zásadách tvrdý, mohl rázem akceptovati sloh, od jeho dosavad-ního přece jen odlišný. Nic nedovede mi to lépe vysvětliti než existence společného ideového základu obou období tvorby Foerstrovy. Jím by.a vždycky snaha vtisknouti církevní hudbě vážný, opravdu duchovní ráz, jakého průběhem doby byla pozbyla. Proto zašlo se v první době re,-formy až k Pa.esfrinovi a k římskému chorálu, tam hledán vzor směrodatný i pro hudbu církevní. To byla katharse ovšem velmi krutá. Že však pro počátek byla velmi nutnou a jedině správnou, to dokazuje nejlépe pozdější zdárný stav naší církevní hudby. S principy oné přísné očisty v duši začal pracovati Foerster; nevzdával se jich ani potom, zatím co jiní ubírali se směrem takto daným dále. Foerster vsál tyto principy v sebe mnohem hlouběji a přísněji než kdokoliv jiný. Když však se byl v ně vžil tak dokonale, a když sám v sobě byl si tak naprosto jist, že umrtvil v sobě docela vše, co by jej bylo mohlo vázati nebo sváděti k pochybením v mnohých skladbách hudby církevní předreformní, teprve tehdy popřál sobě — po příkladu jiných — piné volnosti, a tak komponoval svou ,solemnis". Při neobyčejné své umělecké potenci vytvořil pak dílo ze svých děl vokálních jistě nejlepší. Foerstrova „Missa iubi'.aei solemnis” je v tom svém mladistvě výbojném základu zjevem nad jiné důležitým; především vzhledem k vývoji naší církevní hudby; v době, kdy vyšla (r. 1898), Foerster, Tehdy nestor českých skladatelů, vydává mši, jež ve své mladistvé svěžesti docela dobře může se postaviti na úroveň s mešními skladbami skladatelů na tu dobu nemladších. Jaká svěžest ve stáří Josefa Foerstra a nadto: touto mší dává Josef Foersterpečeč usilová'níKurla Steckra i nejmladších z našich i za tu cenu, že ho nechápou ti, kteří mu právě měli státi nejblíže. Ostatně ani ti, kteří ve věku stáli za Josefem Foerstrem, ani ti neodepřeli novému směru u nás, jak ho určil Karel Sfecker, své uznání — a více: vstoupili i oni na nové cesty z přesvědčení a nebojácně. Tak zvítězily nové myš-lenky, jak je přinesl Stecker; pracovali podle nich nejen jeho vlastní žáci, Fr. Picka, E. Treg.er, B. Vendler, K Douša, J. Winter, ale připojili se i jeho spolu-pracovníci josef Nešvera („Missa in Hon. S. Eugenii"), josef Cyril Sychra („Missa solemnis"), Vojtěch Říhovský, Norbert Kubát a j. Ceská hudba církevní za-čala žíti prudkým, šfastným životem, jenž se stal známým i v cizině. III. Josef Foerster byl jedním z nejlepších našich ředitelů kůru a prvním z nich, kteří šli za P. Ferdinandem Lehnerem, zak.adatelem reformní hudby církevní u nás. Bylo to v roce 1873, a to právě počátkem nového církevního roku v první 54 | ||||
|