|
| ||||
| ||||
|
debních (varů říditi se vzorem monothemafismu a v tom, jak zhudebniti slovní podklad, nalézat vzor u sfaroklasiků a zase v hudbě nové; věc ulehčovalo právě zásadní východisko, jež platilo starým zrovna jako nové hudbě: v ,obsahu věty a ve formulaci slova (kde přízvuk a délka byly hlavním zdrojem pro výtvor melodické viny) nacházeti stavební podnět pro zpěvní výtvor; to byly ustavičné stimulantní vlivy, které skladatele nutily stále vpřed, tvořiti nově, nelpěti na nalezeném, ale hledati a uchopovati dále. Není proto klidu ve tvorbě Sychrově, a je zajímavo sledovati postup v jeho práci, jak ho udával vývoj v času.
Jeho první mše „In hon. scti Josephi” z roku 1880 Líbí se P. Ferdinandu Lehnerovi; je mu skladbou půvabnou; kritik si přeje: ,Nechf pomáhá buditi a šířiti směr cyrilský" a věští do budoucna:3 „Od velenadaného skladatele josefa Cyril.a Sychry lze se nadíti požehnané činnosti”. Ale brzy z kruhu cyrilistů ozývaly se hlasy proti skladateli. Je to mše „in honorem Ss. Cyrilli et Methodii”, která nezamlouvá se cyrilistům v „Cecilii”; píší proti ní hned dva referenti: K. Bílý a Jan Aug. Starý. Prvý spatřuje odvážlivost v tom, že mladistvý skladatel starobylý chorál „přioděl rouchem moderním”; druhý posuzovatel postrádá ze-jména ustálenosti v tónině,4 vytýká také, že v Credu skladatel ustavičně ,proměňuje barvitost, což se obzvláště v Credu dobře vyjímati nemůže". V kruzích mimocyrilských jsou již shovívavější: věci znalý Eduard Moučka „s potěšením sahá po jiné mši, nad kterou jakkoli cyrilskou, absolutnímu hudebníku poskočí srdce v těle. Každý takt prozrazuje přísného, důk_adného hudebníka, každý díl vvkořisfuje z thematu nové stránky”. Zamlouvá se Kyrie, Gloria. Naproti tomu v Credu je hudba příliš formální, nedostává se vroucnosti Vidno, jak mše budila pozornost a jak ze zcela opačných stanovisk byla posuzována. Averse cyrilistů proti Sychrovi zjevně vystupuje najevo, když v roce 1883 vyšla jedna ze Sychrových prací nejlepších, mše svatováclavská. V „Cyrilu” vůbec se mlčí; a navíc: mše se neuvádí ani v seznamu cyrilských prémií, ani v roce 1883, ani v letech následujících. Teprve v roce 1890 byla vzata na milost (ona, ale nikoli mše cyrillometodějská). Odpor cyrilistů je tu jasný: zalekává je snaha skladatelova, aby zdůraznil, že starému slohu církevnímu vštěpuje základy hudby nové, i když je rozvádí ne bez rozmyslu, ale opatrně tak, aby nikde nenarušil ryzí církevnost skladby; aby neužil něčeho, co je v souvislosti s pochybeními hudby úpadkové, jež předcházela. A musíme si uvědomiti, co nového zapojujé Sychra do své směsi dvou slohů, starocírkevního a onoho nového. Je tu především melodické uvolnění, jež v obou posléze jmenovaných mších má sice starobylé chorály základem, jež však při modelování zpěvních útvarů vedle toho, že parafrasuje, začasté také upravuje, nově ladí; rytmicky měnlivě vybavuje thema i jeho motivy, nadto do různého prostředí tyto zapojuje; harmonicky vystupuje nad sporé tvary a sledy harmonické podle vzoru starých -, polyfonie: navenek už v těchto mších vyznačuje se charakter skladatelův, který se nikdy už v tomto pohledu co do zásady nemění; je tu vzorná práce kontrapunktická, z přísného jejího způsobu, hlavně imitace; jinak volný kontrapunkt. A v pojetí slova do hudby: je tu viděfi, zejména ve mši „svatováclavské”, úsilí, vyjádřiti slovo také podle novějšího způsobu zhudebňování slova vůbec -- nejjasněji je to patrno ve mši zejména v Credu, kde jsou skvěle znějící unisona (v té šíři a hodnotě po prvé u nás v církevní hudbě); pak dramaticky vzrušené „Crucifixus”. Zejména tyto znaky, důležité pro vývoj naší církevní hudby, dávaly mši vlastnost skladby, jež na svou dobu udává směr. V tom ohledu byla tato mše také hodnocena. Je jiná mše, která pro novost projevu mohla by v té době činiti nárok podobný; Fibichova ,brevis", rovněž z r. 1883. Upírám jí ho; také tato mše zůstala beze všeho vlivu na rozvoj církevní hudby naší; přes svoje dobré stránky trpí nedostatky: takový závěr v Gloria, fugato zřejmě instrumentálního základu, vpadávající tak nápadně do závěru sklad-by, fugato, jehož každý hlas prostě je apakován hlasem v průvodu, pak ono Benedictus, jeho melodika, rytmika — vůbec celé pojetí je přece příliš znatelně rokokových, příliš světlých, subjektivních barev, pak neliturgičnost textu (v Credu libovolné vytrhávání části vět, pak zase základní věta do textu vsunovaná), ne, „Cecilie”, 1880, str. 16. „Cyri11`, 1883, str. 48-49. 69 | ||||
|