|
| ||||
| ||||
|
— 26 —
V předeslém článku šíře bylo pojednáno o tom, zdaž se triton také odstraňoval zvýšením f ve fis. „Stojí-li h v úzkém spojeni s f na místě nějakém, povstává triton nebo semidiapente, kteréž zamezuji se pravidelně snížením h o půltón,” toE jest obecně platné pravidlo. — Vyskytují se však v pravidle tom výjimky: někdy se triton trpí, zvláště vystupuje-li zpěv od f přes h do c, aneb ještě výše. Příklad toho nalezá se v Rorátech v chorálu čís. 13. Gradual u slov „tělo lidskó” s notou předcházející, nač bez toho jsme upozornili v poznámkách k chorálu dotčenému.3) Sestupuje-li nápěv od h dolů k F, i tu někdy se strpí triton, jestliže nápěv nezastaví se na tónu F, nýbrž sestoupí pod F až na e neb d. Jestliže však na F se za-staví maje tu melodickou kadenci, sotva se pak v nápěvu strpí triton. 0 tónu lydiekém Marchettus de Padua na konci století 13. vystavuje pravidlo, aby „stoupá-li nápěv do výše zpívalo se h; sestupu-je-li však dolu, mělo se zpívat, molle” (Ambros, Geschichte der Musik II. Band, Capitel I., pag. 17). Všecko nasvědčuje tomu, že i na místě vytknutém v nápěvu sekvence zpívati se má b rotundum. Quido Aretinus v Mikrologu (ed. Hermesdorff cap. S., pag 42.) o celé věci takto mluví: A~ vero rotundum, quia minus est regulare, quod adjuuctum vel molle dicuut, cum F habet concordiam, et ideo additum est, quia b' cum quarta a se ~ tritono differente nequibat habere concordiam : ntramque autem ( in eadem neuma non jungas. In eodem vero cantu maxime % molli utimur, in quo F f anaplius continuatwr gravis vel acuta, ubi et quamdam confusionem et transformationem videtur facere, ut G sonet protum, a deuterum, cum ipsa J mollis sonet tritum; unde ejus a multis uec mentio facta est." K tomu dodává vydavatel Mikro-logu IIermesdorft' poznámku: Des Tritons wegen ist also das h rotundum(sa) eingefiihrt. E3 soll aber in einer und derselben Tonphrase nicht im Wechsel mit ~ angewendet werden, und nur in Stiicken, in welchen das F hiiufger vorkommt und aach mehr als Grundton, wenn auch nur in voriibergehenden Kadenzen erscheint. iJbrigens kanu durch das b rotundum eine Vermisehung der Tonarten und damit Verwirrung herbeigefiihrt werden, wesshalb viele vou demselben nichts wissen wollen." Podobně dokládá Witt ve svých studiích o chorálu : ,Nicht immer, wenn die Note F vorkommt, ist schon J (statt h) zu singen, sondern bloss, wenn die Melodie zu F inklinirt, in F quasi Cadenz machend." (Musica sacra I. Jahrg., pag. 65.) Sotva pak lze neuznati, že melodie sekvence na místě dotčeném k tónu F se kloní předposlední písně P. Konrádem uveřejněné (v Cecilii 1879, č. 5, str. 35. dole „Bud Bohu chwala czest atd.), jenž na dvou místech má skok ~-e (dolu), jejž staří zavrhovali; mimo to tritony se tam hemží, činíce nápév velmi drsným. Bratrský kaucionál má týž nápěv str. 318 o tón níže psaný. Tu náleží tónině hypophrygické (IV. tón), o čemž sotva bude lze pochybovati. Místo zmenšené kvinty -e má kancionál kvintu čistou a - d, což též jest zcela správné. V bratrském kancionálu (r. 1598) jest nápěv tento Na místem křížkem fi označených jest kvinta čistá, kdežto u vydání P. Konrádově objevuje se mSemidiapente, quod nno saltu non admittitur.” Píseň „Narodil se Kristus Pán” v kancionále Svato-Janském (1. díl, str. 39.) na začátku má triton -cis. # o--emo--~ Na - ro - dil se Kri-stus Pán — Zde se dá triton dobře snésti, protože nápěvnezastaví sen tónu cis, nýbrž postupuje až k d; cis je zde subsemitonium (svodnS tón). Venkovský lid aspoň v některých dědinách, pokud mi známo, vyhýbá se tritonu i zde, zpívaje _ S 9 -fl-- Na - ro - dil se Kri-stul Pán. | ||||
|