|
| ||||
| ||||
|
to nebyla mše napsaná v ryzím církevním slohu; nikdo ji také skladatelsky nesledoval. Sychrovu mši „svatováclavskou” dále v jejích zásadách provází „I. Requiem” (památce Křížkovského věnované) z r. 1890. Proniká zejména krásným recitativem (ten jeho skvělý, originální doprovod) v Graduale, který zase je šfastným projevem novějšího způsobu hudebního promyšlení slovního základu. Vliv Sychrův pro vývoj Hasí církevní hudby tu končí, neb~of v tomto roce na-stupuje Sfecker se svou „solemnis” mší z r. 1891. Celý chod rozvoje naší církevní hudby se béře za touto mší a za Steckrovými motetty (jichž prvá část je právě z reku 1890) ; vychází Fr. Picky „solemnis”, Treglerova ,Iubilaei solemnis", B. Vendlerova „solemnis”, pak mše Doušovy, Kubátovy, Wintrova „de Immaculata”, a hlavně J. Foerstrova ,Missa iubi'.aei solemnis" vedle Nešverovy „in hon. scti Eugenii”, — Vojtěcha Říhovského mše ,Loretta" i ,Solemnis"; všechny tyto skladby jsou pod vlivem Steckrovým. Sychra píše také pod vlivem této Steckrovy mše. Je tu jeho mše „brevis” z roku 1899. Ta určuje jeho místo mezi sk:adateli právě této doby. Je to sám prof. Karel Stecker, který ji přesvědčivě pro dobu jejího vzniku zmístnil. Stanoví tuto lokaci5 pro starší skladatele: Křížkovský, Foerster, Skuherský, Hruška, Sy6ra —a Sychrovi, když Křížkovský, Skuherský a Hruška zemřeli, patří místo druhé; Stecker dodává: „... k němu druží se pak vedle několika starších stoupenců reformy ,ry"znamu celkem podřízenějšího, vynikající nadšenci mladší, odchovanci povětšině Skuherského ... Mezi polárními body příslušných názorů zaujal Sychra asi střední místo, stanovisko řekli bychom mírně pokrokové ... Jest pozoruhodno, že toto mod-erní stanovisko stále více sobě razí dráhu, vykazujíc zřejmě, kde hledati sluší budoucnost reformy hudby chrámové. Skuherský nejvíce tento směr u nás hájil.” Steckrova ,solemnis" (a Sychra byl jediným z ředitelů kúru, který ji učinil za Sfeckrova života repertoirním číslem své kruchty mladoboleslavské) neprojevila tedy právě na Sychru nějaký zásadně významný účin, ale bez vlivu ke svému prospěchu přece jen nezůstala. Jinak to bylo v případu mše ,iubi'-aei solemnis" Josefa Foerstera,' u něhož znamenáme v jeho růstu prudký krok vpřed. Sychra nezůstává slohově ve své mši „brevis” státi; pokračuje dále a projevuje se v pětihlasé mši „solemnis” za-se nověji; bohatý hlasový soubor (pětihlasý základ — soprán, alt, tenor, baryton a bas) a samostatný varhanový doprovod dává možnost, aby skladatel rozvinul do piné šíře svoje skladatelské umění. Sychra především vystavěl svou práci v podivuhodné architektonice. Základní thema mše provádí se důsledně v každém dílu mše, a přece práce s thematem, případně s motivy z něho, nikde ve výsledku neznavuje, poněvadž je v práci přemýšlivá, hledá a nalézá motivická synonyma lehce, přirozeně. Melodický základ je půvabný, vroucí, mysteriosních tlumených barev, ale jakého hlubokého účinu? Rytmika vykazuje bohaté varianty, ale nevtírá se, ani nejde za pouhým vnějším dojmem. Harmonické tvary i sledy jsou vesměs rázu nového, chromatika odvážná pro svou dobu, ale přirozená a hlavně ryze slohová. A pak kontrapunktická práce: je umnou, ale ne akademicky ch:adnou — vždvf substrát hlasový je tu podle výrazového obsahu, daného slovem, stále přiléhavý a právě při bohatosti nálad mešního textu měnlivý — přitom vice:ku má ryzí církevnosf také on v sobě. Polyfonie se střídá s ryzí homofionií; prvější má rozhodnou převahu — charakteristická vlastnost smíšeného slohu Sychrova —východisko ze slohu starých církevních klasiků a ,odtud slučování s hudbou novou, s jejím celým prostředím, nejenom prostředky výrazovými. I tu jde vlastně zase o smíšenost slohovou a to v nejužším slova smyslu. V Této ideální směsi projevuje se i dvojí způsob zachycení slova hudbou — i onen, jenž byl vlastní slohu starých („Et incarnatus est", ,Benedictus" za příklad) a pak onen nový, odpovídající nové hudbě — jasný výraz proň v takovém ,et iterum venturus <' st cum gloria iudicare vivos et mortuos" nebo „ et vitam” ; pak „Sanctus” -- tam úvod spíše podle modu starého, ale jásavé ,Hosanna" zase jak je jaře novým? Než syn přece jenom těžce by se vyjadřoval v celkovém hodnocení díla. Nechám nastoupiti posudky domácích i cizích kritiků; z našich mám Steckra za
„Dalibor”, 1899, str. 29. „Dalibor”, 1899, str. 29. Více o tom v článku prof. Karla Steckra v „Hudební revue”, 1912. 70 | ||||
|