|
| ||||
| ||||
|
to tónech, jimiž prochází výlev lidského utrpení, nejbolestnějších strázní, je ne-sen ještě velikostí, jíž schopno srdce lidské už ani není: trpělivostí, prohřátou velkou láskou k lidstvu, jež jediné umožňuje, aby všechna vylitá bolest byla unositelnou — ani stínu po výčitce, ani stínu po nářku, jenž měl sledovati, ale stále nejvyšší utrpení, nesené vědomím, že hříchy lidí jím byly s lidstva sňaty. To za příklad. Povahově za ,Golgofou" (kde vedle Krista i jeho Mák trpí, projevuje se zase jinak, ale stejně do hloubky), jde i ,Velkopáteční meditace" — zase tu tak výrazně se uplatňuje význam slova z jeho p'.astické výpravy samotné, z větného obsahu i základní myšlenkové tendence. Nejdůsledněji je zužitkováno foto upotřebení slova právě tu ve „Velkopáteční meditaci”. Slovní obrat „Ježíš umírá”, je věrně vyčerpáván i hudbou; tvoří pak thema takto vzešlé úhelný kámen ve výstavbě díla. A byl šfastně tesán tento kámen — je věrným odrazem myšlenky slovy dané — je to nejvýš jednoduchá, jak však obsahově výrazná stylisacei Melodickému prostředí dvakrát stal se v těchto kantátách směrodatným starobylý chorál: v „Messiáši” jsou tu hned dva případy písně „Rusu dejte nebesa?” a „Narodil se Kristus Pán”, a ve „Sv. Vác'avu” svatováclavský hymnus. Rytm;'cky dovedl tu Sychra pracovati velmi účelně. Tak v „Messiáši” valná část dílů právě na rytmu staví svou podstatu. A polyfoinie. Sychra se nezapřel — jeho výraz právě v polyfonii hledá a šfastně nyní nachází prvořadý, zvlášť zdůrazňovaný prostředek projevu. Harmonicky jsou i kantáty svěží, není tu opofřebuvaných tvarů a jich spojů — polyfonie s homofonií tvoří dokona'.ou smíšeninu slohovou. Polyfonie někdy zvlášf výrazně proniká; je to pravidelně skladebný závěr, jenž si ve volně rozepjatém fugatu najde nepřiléhavější způsob výrazu a tak dokonale vyjádří uzavření skladby, jež tu v myšlenkovém zahuštění podá tendenci libreta i skladby. Závěry, které dosahují tímto výrazným prostředkem svého vytčeného zacílení, závěry, jež svou ce:kovou výstavbou nenesou ani stopy vztahu se zakončením, jak je znala doba slohu galantního. A nyní ještě jedno podstatné: celkové pofletí skladebné. Rozdělení v části nebo prokomponování vcelku je určováno předem, je vlastně výhradně povahou předlohy a je vždy v Tomto směru i hudební rozčlenění s přiléhavostí provedeno. Mnoho tu ovšem záleží na tom, že slovní předloha spájí jednotlivé obrazy aspoň částečně k sobě — skladatel nadto i hudebně zdůrazňuje spojitost; tak „Na Golgotě” (tam povahová spřízněnost prvého i konečného obrazu je i v hudbě zdůrazněna šfastnou motivickou spojkou) ; velmi výhodně vydal libretista celou serii obrazů i obrázků v „Messiáši”, kde by při letmějším pohledu se zdálo, že jde tu skladatel jen kaleidoskopickou sestavou různých vánočních mofivků a motivů; přece není to-mu tak; je tu jasná povahová spřízněnost mezi jednotlivými obrazovými náměty, je tu jasný růst myšlenky, jež nakonec vrcholí v adoraci božského Dítěte, jež vystupuje v majestátu jako nositel největšího zmocnění, nejvyšší ú.ohy... Tohoto přirozeného růstu ve vývoji hudby postrádá libreto kantáty „Sv. Václav”; tam není již tohoto důsledného obsahového splynutí mezi ednotlivými obrazy již v libretu; ani skladateli se nepodařilo obrazy povahově sobě blíže připoutat; jsou si dosti vzdáleny. Zato ideálním vnitřním myšlenkovým spjetím vyniká „Velkopáteční meditace”, jak uvedeno. Pokud se týče posudků kantát — i z nich se dá čerpat poučení pro vývojovou linii. O duchovní kantátě „Na Golgotě” vy-slovil se prof. Karel Stecker: „Styl díla je moderní, deklamační tón převládá. Zvláště zajímavou je harmonie chromaticky zabarvená, a důmyslně pracovaná fugata v části sborové. Samostatný varhanní doprovod ladně doplňuje celek. Sychra podal prací touto doklad své tvůrčí zdatnosti i v oboru velkých forem, vy-máhajících vyšší vyspělosti technické."1` Nejspornější jeví se tu býti „Ve.kopáteční meditace”. Tu „Venkov” odsoudil, „Smetana” naproti tomu postavil duchovní hudbu Sychrovu v jejím lyrickém základu a zejména co do její českosti na roveň světské lyrice Smetanově. Správnou cestu nastoupili posuzovatelé z našeho listu. Byl to P. Jan Boháč, který ve zvláštním článku zachytil výstižně východisko, z něhož nutno posuzujícím vyjíti: je tu forma sice duchovní kantáty,
12 Viz „Hudební revue”, 1910. Stecker tu posuzuje provedení této kantáty o Velký pátek v r. 1910 v děkanském kostele v MI. Boleslavi, kde otec hrál varhany a já řídil (zpíval jsem též barifonovou sólovou partii). 72 | ||||
|