|
| ||||
| ||||
|
ale menší v rozloze a podle toho i skromnější poměrně v provedení, nežli je oratorium: „.., improvisovaná úvaha” to je, „meditace čili rozjímání".13 S názorem Boháčovým ztotožnil se i prof. Dobrosiav Orel v kritice -o provedení díla: „Je to dílo, jež stylem liší se od oratorií klasického slohu polyfonie církevní stol. XVI. i od oratorií pozdějších; chce býti prostou meditací..."11 Prof. Stecker psal o vánoční kantátě „Messiáš":1,,.. Za posledních let věnoval se Sychra ve-dle komposice mešní též Tvorbě rázu oratoriového, zkusil sil svých již na dvou velikonočních kantátách ,Golgota” a „Velkopáteční meditace”. Na nejnovější je-ho práci jest zřejmo, kterak pohybuje se na nové půdě s jistotou stále rostoucí. Kantáta „Messiáš” jak rozměry, tak obsahem předčí nad oběma předchozími.” Poslední duchovní kantáta Sychrova (provedena v Praze v kostele sv. Václava 18. 9. 1923). Zase tu vycházím z kritiky cizí, ne vlastní. Posudky díla vyznívaly příznivě až na jeden, který byl naprosto odmítavý. ,Prager Presse” 18. září 1923 chválí kontrapunktickou práci, která uchvacuje; vice:ku: není to exklusivní církevní hudba, ale pafří do řeči všelidské, která je každému srozumite'.ná. Církev-
ní hudba nesmí se nadále isolovat Sychra ukazuje pro to cestu. „Tribuna” (Dr Hutter) z 20. září 1923: Sychra reformovanou církevní hudbu přenáší i do oratoria... „V pečlivé polyfonii, v pečlivém citátu svatováclavské písně podle nejstaršího zápisu předpokládá Sychra živelnost dramatu. Stojíme-li na jeho stanovisku, pak najdeme v jeho skladbě mnoho hudby typické, melodické, kontrapunkticky umělé a nadto radosti oratoria.” „Venkov” z 23. září 1923 (Ing. 0. Šourek): „Pražské provedení „Sv. Václava"... ukázalo ... jak ušlechtile a se zdarem vede si Sychra i ve skladbě oratorní.” List „Čech” (29. září 1923) : „, .. celkem Ize říci, že dílo jest ryze sychrovské a má specifické vlastnosti jeho děl: originalitu, lyričnost a českost.” „Československé Noviny” (19. IX. 1923, prof. K. B. Jirák): „Je tu skromňoučce, až střízlivě zhudebněná řada malinkých scén bez jakéhokoli pokusu o dramatičnost, stylu naprosto lyricko-romantického, jak jest charakteristický pro epigonskou hudbu asi pofibichovskou.” S touto kritikou souhlasím. Především nejde o kantátu --- vadí tomu již text příliš jednoduchý, pro větší hudební rozpětí málo povzbudivý, vadí i jednoduchost průvodu, který je ve většině jenom parafrází sboru, vadí i vedení sboru příliš strohé; i harmonie pro své zjednodušení je nedobová, (jak svěží je tu harmonie staršího 8. Requiem na příklad!). Než postavme skladbu do jednoduššího prostředí nežli je kantáta: sborový soubor se soli, myšlený pro širší potřebu kůrovou. Vyjde nám z toho: sk'.adba jednodušeji pojatá, několik lehčeji nahozených obrazů (bude i mírněji posuzována apostrofa Staré Boleslavě před závěrem - trochu naivní), které vývojově vykazují jasnou souvislost s kantátami předchozími, ale postrádají jich originálního založení - v některých číslech velmi dobrá duchovní hudba, jejíž hodnota stoupá tam, kde na sebe béře církeuní ráz (ono příznivé stanovisko u druhých posuzovatelů zdá se právě odtud pocházet). Sk:adba přes své nedostatky velké hodnoty praktické — menším kůrům velmi dobrá věc pro oslavu svatováclavského svátku na příklad. Výsledek pátrání po vývinu v těchto sk'.adbách duchovních: jejich základem jsou prvky hudby církevní, v nichž Sychra opírá se o to nejlepší, co podal ve skladbách tohoto slohu; jestliže skladbou prostoupí motivy světské (na př. „Na Golgotě” úvod, ve „Velkopáteční meditaci” několik míst; zpěv pastýře, ukolébavka — Maria a Josef -- a podobná místa v „Messiáši"), dovede je skladatel ztlumit v dramatickém výrazu a tím sblížit povahově s místy ryze církevního rázu — štastně řešený problém duchovní kantáty. A hlavně: skladatel více zdůrazňuje lyričnost nežli dramatické zesilování projevu - platí zásadně o „Velkopáteční meditaci” a „Messiáši”. Časový sled -- „Na Golgotě”, „Velkopáteční meditace” a' „Messiáš” znamená vývojový vzestup, jenž se projevuje ve vnějším rozpětí skladby, uvnitř pak růstem v jistotě v ovládání této formy skladebné v menší rozloze vůbec, v jednotlivostech pak ve zvyšování technické zdatnosti, prohlubování výrazové hloubky, myšlenkového svérázu. V prostředí duchovní kantáty české znamenají tyto skladby osobité výtvory, povahově spolu souvislé. 13 Srov. stat Jana Boháče v „Cyrilu”, 1915, sír. 67—68: Sychrova ,Velkopáteční meditace”. 11 Viz „Cyril”, 1915, str. 73. 15 ,Hudební revue”, 1915, str. 48. 73 | ||||
|