|
| ||||
| ||||
|
P. Jan Štikar: Co víte o Asperges?
Církev, jediná nesmrtelná Matka člověčenstva, čítá sice teprve devatenáct století svého věku, avšak moudrosti životní má za tolikéž tisíciletí, protože je matkou duchovní. Všímá si bedlivě života lidského, zvláště jeho základních věcí a vztahů. Sleduje zvláště pozorně onu podivuhodnou symbiosu, vyjádřenou slovy: Člověk a voda. Obdivuje onu pokornou a neúnavnou službu, kterou koná voda člověku na celém povrchu zemském, obdivuje její trpělivost, se kterou se dává ujařmovat od člověka, aby tekla v regulovaných tocích, jak snáší dále na svém hřbetě ty lidské hračky, na nichž se prohání člověk po hřebenech vin kolem celé zeměkoule. Trne také hrůzou, když se tomuto živlu v rukou Božích zachce ukázati člověku, že ničím není a že má veškeren důvod býti pokorný a činiti po-kání. Nemůže zapomenouti a stále to připomíná člověku, co řekl kdysi Bůh do tváře zpupnému lidstvu: „Lituji, že jsem stvořil člověkal” A potom přišla potopu, na kterou si také všichni národové uchovávají odstrašující vzpomínky. Po trestu přišlo smíření, zpečetěné duhovými barvami. Církev děkuje jménem člověka Bohu za to, že ustanovil nad zemí nebeského šafáře, který každodenně řídí to zázračné vodní hospodářství na zemi, stance, které čerpá vodu z oceánů do oblak, odkud nechává padati déšf na spravedlivé i nespravedlivé, napájí žíznivé tvory i rostliny a udržuje tím život na zemi. Odtud chápeme, že voda je symbol života. Avšak Církev pátrá dále, odkud má voda tuto plodnou životní sílu, a poukazuje na jejího původce: „Duch Boží vznášel se nad vodami.” Tak bylo již na počátku stvoření, když po člověku ještě nebylo památky. Jest to onen Duch, kterého slaví Církev slovy: „Věřím v Ducha svatého, Pána a Oživovatele.” A to jest nejvyšší a poslední pramen všeho života, jak přirozeného, tak duchovního. Potom přichází na svět vtělená Moudrost Boží. A nesměl by to býti Kristus, aby si nevšimnul tohoto velkolepého živlu Božího, vody, a neprokázal mu svou lásku, úctu a pozornost: vždyť jest to dílo jeho nebeského Otcei Církev svatá jde se svatými evangelisty pozorně krok za krokem za božským Spasitelem a vidí jeho božské Tělo hroutiti se do vin Jordánu a posvěcovati tímto křtem jeho vody na věčné časy jako vodu křestní. Sleduje jeho kroky vzhůru proti toku Jordánu až k jezeru Genezaretskému, které se stává „jeho” mořem, na jehož pobřeží tak rád dlívá, s jehož břehů vybírá rybáře a činí je rybáři lidí, kde po dvakráte překvapuje Šimona a jeho druhy zázračným rybolovem, kde s lodičky Šimonovy na břehu učí zástupy království Božímu, jeho rozbouřené viny klidní božským slovem, že ony uléhají k jeho nohám jako tiché ovečky, po jeho hladině se pro-chází za ranního svítání a dává tento div opakovati Petrovi s tím výsledkem, že by se byl fento dokonalý rybář utopil, kdyby ho Kristus nebyl zachránil. Církev pozoruje dále s údivem, že božský Spasitel koná svůj první veřejný zázrak s vodou, kterou proměňuje v nejlepší víno pro své přátele v Káně galilejské. LI stud-nice Jakobovy žádá ženu Samaritánku o doušek čerstvé vody a slibuje jí dáti vodu živou, tryskající do života věčného. Nikodemovi odhaluje svůj božský záměr, dáti lidstvu vodu znovuzrození, což pak uskutečňuje rozkazem k apoštolům: „Jděte do celého světa, učte všecky národy, křfíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!” S úžasem pozoruje Církev událost v domě farizeje Šimona, kde ten-to zve si Mistra k hostině a zanedbává povinnost hostitele umýti pozvanému nohy, takže teprve kající žena slzami svými je smáčela a vlasy utírala, líbajíc je a vonnou mastí napouštějíc, aby za tuto službu lásky získala Boží milosrdenství: „Odpouštějí se tobě hříchy... víra tvá tě spasila, odejdi v pokojil” A hned tento obraz je v mysli Církve vystřídán druhým, kde viděti Krista ve večeřadle opásaného lněným rouchem nalévati do mísy vodu, pokleknouti k nohám apoštolů a umývati jejich nohy: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati.” Jaký rozdíl, tam člověk Šimon, zde sám Bůh! A příštího dne dívá se Syn Boží na Piláta, jenž ho odsoudil k smrti, jak dává si na ruce líti vodu a říká při tom zoufalá slova: „Nevinen jsem krví toho-to spravedlivého; vy viztel” V tom okamžiku čte Církev se rtů Spasitele slova žalmu: „Pokropíš mne ysopem a očištěn budu, obmyješ mne a nad sníh zbělen budu.” Bude třeba dáti krev k namočení ysopu a vodu k obmytí hříchů: za něko- 74 | ||||
|