|
| ||||
| ||||
|
Ty jsi původce požehnání, Tys pramen spásy; Tebe snažně prosíme a žádáme, abys déšf milosti své nad tento dům s hojností svého požehnání vylil; dobra všechna uštědřil; protivensfví zahnal; zlých činů démona zhubil; Anděla, přítele světla, opatrovníkem dobra a obhájcem ustanovil. Dům započatý ve jménu tvém, dokončený s pomocí tvou, požehnání tvé na dlouhé trvání upevniž. Al! si zaslouží tyto základy tvé ochrany, vrcholky tvé záštity, brány tvého vstupu, vnitřek tvého příchodu. Budiž skrze jasnost tváře tvé ku prospěchu lidstva, k upevnění staveb."
Voda, po celém světě se rozlévající, vše omývající, pro své přirozené vlastnosti a všestrannou upotřebitelnost stala se v dějinách pokolení lidského liturgickým živlem prvního řádu. V pohanském kultu model i v obřadech Starého Zákona by-Ia používána jako symbol smíření a očištění. Umývání nebo očištování náboženské bylo známo jak v kultu starých Řeků a Římanů, tak i u Židů (Ex. 30,20). Rov-něž v Novém Zákoně stala se voda hodnou, aby byla hmotou svátosti znovu-zrození, ke kterémuž vysokému poslání se připravuje slavným svěcením na Bílou sobotu nebo ve svatvečer Letnic. Vyvolení vody vrcholí, když se její krůpěj při mši svaté přidává do vína a potom se s ním přepodstatňuje v nejdražší Krev Páně. Upomíná tu na vodu, jež z boku Páně vytryskla; je náznakem spojení dvou přirozeností v Kristu Ježíši, božské a lidské, a dále symbolem vtělení všech věřících do mysfickéh~o těla Kristova. Z uvedeného lze poznati, že Církev se dívá na vodu jako na živel životodárný a očistný v přírodě, a zároveň jako na symbol týchž vlastností v duchovním životě nadpřirozeném. Voda byla odedávna všem národům a náboženstvím symbolem čistoty a očišfování. Omývání a kropení před bohoslužbou mělo naznačovati, že člověk má s čistým srdcem se přibližovati k Bohu a s ním obcovati. Křesfansfví přejalo tyto chvalitebné zvyky a zdokonalilo je nejen správným názorem dog-matickým, ale i skutečným posvěcováním mocí Boží, jak je to vyjádřena s'.ovy biskupovými při ordinaci kněze: ,;Zasvětiti a posvětiti račiž, Pane, ruce tyto skrze toto pomazání a naše požehnání. Amen. Aby bylo požehnáno, cokoliv ony po-žehnají, a bylo zasvěceno a posvěceno, cokoliv ony posvětí, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista. Amen." Těmto rukám kněžským, které obdařila Církev tak velikou mocí „ve jménu Pána našeho Ježíše Krista”, dává povzbuzení, aby z Této božské štědrosti hojně rozdávaly požehnání, nebo jim to přímo rozkazem ukládá rubrikami rituálu a misálu v průběhu církevního roku, jako ku př. při svěcení fříkrálové vody, při svěcení světel na Hromnice, při svěcení ratolestí na Květnou neděli, při svěcení nového ohně, velikonoční svíce a křestní vody na Bílou sobotu, a zvláště na každou neděli při svěcení vody ke slavnosti —Asperges". Svěcením dostává voda moc očišfovati a posvěcovati duši člověka, to jest chrániti ji před zlými vlivy a zprostředkovati jí požehnání. Vyprošuje se tato síla za-říkáváním a modlitbou církve a symbolicky se znázorňuje smísením soli a vody; děje se tak za vzývání Nejsvětější Trojice a trojím znamením kříže, čímž se na-značuje, že všechna očistná a posvětná síla a zvláštní účinky svěcené vody se očekávají jen od trojjediného Boha pro zásluhy ukřižovaného Vykupitele. Zvláštní účinky mohou býti: Ochrana před vlivem zlých duchů (a lidí); odpuštění všedních vin udělením předcházející milosti, která v nás vzbudí úkon lítosti, lásky a důvěry k Bohu; oproštění od slabostí a náchylnosti k nemocem, ochrana zdraví; odvrácení bouře, krupobití, neúrody a jiných zel, sužujících člověka; odevzdanost duše i těla a všeho, co máme, do stálé ochrany Ducha svatého.- Kvůli těmto účinkům mají křesfané podle přání Církve svěcenou vodu také doma chovati a často jí používati. Církev sama jí používá skoro při všech svěceních; uchovává ji v kropenkách při vchodu do svatyně; kropí jí nemocné, umírající, zemřelé; vykropuje jí příbytky živých, ale i místo odpočinku mrtvých, hrob. Kropení svěčenou vodou v soukromí i slavným způsobem, jako na př. při ,Asperges", je svátostinou Církve a symbolisuje i působí zbožně přijímajícímu očistu duše a zjednává ducha pokání, podobně jako umývání rukou kněze přede mší svatou, spojené s modlitbou: „Dej, ó Pane, sílu rukám mým k setření všeliké po-skvrny, abych bez poskvrnění duše i těla směl Tobě sloužiti,” aneb mezi mší svatou při Lavabo s úryvkem žalmu 25. Sv. Cyril jerusalemský (Catechesis mystagogíca 5, 2) první zaznamenává umývání rukou při mši sv. a vykládá je symbo- 76 | ||||
|