|
| ||||
| ||||
|
licky, že každý má býti čist od hříchu a nespravedlnosti, přistupuje-li k oltáři, aby přinášel obět. Ale ani křestané laici nezůstávali v tom pozadu. Tertullian praví o nich (De oratiorne 13), že si před modlitbou umývají ruce. Tento zvyk symbolického mytí rukou se tak rozšířil, že v době po Konstantinovi se zřizovaly v předsíních basilik nádržky, zvané kanthary, k nimž bylo volno chodit všem lidem. Církev ovšem nemohla zůstati při pouhém symbolu a kantharu, ale dala kleru a věřícím skutečné posvěcování svátostinou a kanthary vystřídala kropenkami. V tom smyslu praví papež Cyprián: „Proto se lidé kropí svěcenou vodou, protože má moc posvětnou; nebot Písmo praví u Ezechie'.a 36: „Budu kro-piti na vás vodu čistou a budete očištěni ode všech nečistot svých: a dám vám srdce nové a ducha nového ve vás.” (Durand IV. 4,3-) O významu kropení svěcenou vodou nutno míti na paměti, že jako při vstupu do chrámu hned se žehnáme svěcenou vodou, tak dáváme tím mlčky Bohu najevo touhu po očistě, abychom s větší čistotou bud obětovali, nebo se modlili; zvláště klerus má k tomu přihlížeti podle výroku Is. 52: ,Očistte se vy, kteří nesete nádobí Hospodinovo!” (Ga-
valnti I. 233) Voda se světila v Církvi již ve 2. století, jak se o tom zmiňují apokryfní akta Petrova. Nejprve se používalo svěcené vody k vykropování domů a příbytků křestanských, jak celým svým obsahem dosvědčuje jedna z nejstarších modliteb Církve, začínající slovy ,Exaudi nos, Domine". Od VIII. století je svěcená voda používána při četných úkonech liturgických. Kropení shromážděného věřícího lidu před hlavní mší svatou má svůj počátek v IX. století ve Francii; odtud se rozšířilo po celé Církvi. Podle začátku antifony, kterou tento obřad začíná, jmenuje se tato slavnost —Asperges". Je to jedna z nejvýznamnějších a ve svém jádru z nejstarších svátostin Církve. Podle nynějšího liturgického zákonodárství Církve je tato svátostina nařízena jako duchovní příprava shromážděné obce věřících ke s'.avení Eucharistie o nedělích církevního roku. V tom smyslu je integrující součástí nedělní slavné bohoslužby a má za účel očistiti lid věřící a při-praviti k důstojnému a požehnanému slavení Božích tajemství, vzdalovati ne-přítele spasení a vše, co by rušilo a překáželo službě Boží. Nařízení toto je závazné pro kostely katedrální, kolegiální a farní, pro hlau,ní mši svatou, i když se tato koná „sine cancu”. Pro ostatní kostely je dobrovolné, ale pro duchovní účinky budiž co nejhojněji konáno. Rovněž chvalitebný zvyk je kropiti svěcenou vodou věřící lid po odpoledním požehnání nebo po denní mši svaté, beze zpěvu, jen se soukromou recitací kněze. Asperges před slavnou mší svatou stává se ldurgickým úkonem a jako takový podléhá zákonům liturgickým: Nebudiž opomíjeno, budiž zpíváno latinsky a konáno podle rubrik. Za formálního autora kropení svěcenou vodou označuje církevní tradice svatého papeže Alexandra I., pátého římského biskupa po sv. Petru. Datum jeho papežování určují Bollandisté od 3. března 109 do 3. května 117; Alberti (Papežové, I, 57) udává léta 106--115?; římské martyrologium praví o něm k 3. květnu: „V Římě, při silnici nomentánské, umučení svatých mučedníků papeže Alexandra prvního, Eventia a Theodula, kněží. Z nich Alexander za vlády Hadrianovy a soudcování Aureliánova, vytrpěv pouta, žalářování, mučidlo, bičování a pále-ní, přemnohými ranami po všech údech zbodán a zahuben.” — Pochován byl u silnice nomentánské při třetím milníku, později byl přenesen k sv. Sabině. Jeho svátek světí Církev 3. května a jeho jméno vzývá v mešním kánonu po pozdvihování. Alexander byl synem Římana Alexandra a jistě dobře znal hlubokou mravní bídu života pohanů. Před soudcem dovedl nebojácně hájiti víru křestanskou proti nespravedlivému obviňování se strany pohanů a řekl i soudci perná slova, že tento uražen a rozčilen si naň vyjel: „Cožpak jsem pes?” — Acta Sanctorum (26, 371) praví o svatém papeži výstižně: „Alexander, svatosti nesrovnatelné, mladík sice věkem, ale vírou stařešina.” (Aurelián, soudce, mu řekl: „Uvaž, že je ti 30 let, proč chceš zničiti své mládí?”) — Znalost místních poměrů římských, mladý věk, piný energie a hlavně ona „nesrovnatelná svatost” nám vysvětlují jeho četné zásahy do života Církve hlavně po stránce liturgické. Je to ku př. oprava obřadů mešních, hlavně modliteb (zavedl v kánonu modlitbu ,Qui prídíe, quam pateretur"), přikázal, aby od věřících byly přinášeny jako obětní dary jen 77 | ||||
|