|
| ||||
| ||||
|
nosí spasení: jistotu naděje: posílení víry: zde i na věčné věky věkův. Amen."
Z celého textu antifony „Asperges” a žalmu 50. možno na první pohled vyčísti a stanoviti duchovní postoj, jaký má člověk věřící zaujmouti před (váří nejvýš svatého a dokonalého Boha: Vědomí lidské nedokonalosti a slabosti a upřímná touha p,o očistě a dokonalosti. Proto prosíme, klečíce na kolenou, zvláště o smilování, milost a očištění silou posvěcené vody i vlastní zkroušenosti, aby naše srdce se radostně otevřela jak slovu Božímu, tak i dalším milostem, jež se nám nabízejí při svatých tajemstvích. Jako každá svátostina, předpokládá i ,Asperges" u člověka vlastní jeho aktivitu čili duchovní spolupůsobení, jako jest vzbuzení lítosti nad hříchy, zkroušenosti srdce, vyznání víry pravé, oživení důvěry v Boží milosrdenství, které na každého čeká, probuzení obětavé lásky k Bohu i k bližnímu. Liturgický náznak očisty pokropením ysopem, namočeným v krvi ptačí nebo zvířecí, a -obmytím vodou očistnou se uskutečňuje duchovně v Novém Zákoně krví a vodou Beránka Božího, „jejíž jedna krůpěj jenom stačila, aby vše-ho světa viny -obmyla”, jak praví se správně v eucharistickém rytmu sv. Tomáše Akvinského. Ona dřívější voda očistná stává se dotykem nejsvětějšího Srdce Kristova skutečnou vodou znovuzrození, jak o ní mluvil Kristus s Nikodemem: „Nenarodí-li se kdo znova z vody a Ducha svatého, nemůže vejíti do království Božího.” A nedivíme se nikterak Církvi, že tuto myšlenku duchovního znovuzrození neustále všem lidem staví před oči, poukazujíc na starobylou prorockou předp,ověd a předobraz u Ezechiele 47, 1, kde se praví: „Poté vyvedl mne zpět ke vchodu do chrámu, a aj — vody vycházely pod prahem chrámu na východ; průčelí chrámu Totiž hledělo k východu. Ty vody stékaly na jižní straně chrámu, jižně podle oltáře... Tyto vody, jež vycházejí na hromady písku k východu a fekou dolů na nížiny pouště, vlejí se do Mrtvého moře; když se do něho vlejí, budou uzdraveny vody jeho; a každý živočich, který se hýbá, kamkoliv přijde ten potok, bude živ; a ryb bude veliké množství, až tam přijdou tyto vody; všecko bude uzdraveno a živo, kamkoliv přijde ten potok... A nad potokem, na březích jeho s obou stran vzejde všeliké stromoví, nesoucí ovoce; nesprchne list s něho a nepřestane ovoce jeho; každý měsíc ponese čerstvé plody, nebot vody jeho ze svatyně vycházeti budou; a bude ovoce jeho na pokrm a listí jeho na léky.” Z tohoto utěšeného proroctví, jehož smysl duchovní je každému jasný, utkala Církev onen krásný velikonoční zpěv „Vidí aquam Zhuštěnými výrazy opakuje tato antifona celý smysl předešlého proroctví, tak radostného pro každého milovníka přírody a tím spíše pro každého věřícího. Proto také vystřídává Církev dřívější žalm kající ža'.mem duchovní radosti, chvály a díkůčinění: „Chvalte Hospodina, neb je dobrý, neboť je na věky milosrdenství jeho!” (Ž. 117, 1.) Vždyt z tohoto ža'mu béře také svůj velikonoční chvalozpěv: „Tot jest den, jejž učinil Hospodin, plesejme a veselme se v něm l” (Ž. 117, 2^.) A jak neměl by křestan plesati, když vidí uskutečněn ten příslib Kristův o vodě znovuzrození, jež z chrámu a ze svatyně těla Kristova, a to z pravé strany jeho probodeného božského Srdce prýští a všude se rozlévá a život budí a spásu přináší. Všichni, kdož v milostném prameni křestním byli očištěni, uzdraveni a posvěceni, volají — zvláště v době velikonoční — pini radostné vděčnosti: ,Alleluja, alleluja?” Pokud se týká hudební stránky naší otázky, omezíme se v tomto článku na nynější stadium, jak se jeví v nyní předepsaných knihách liturgických. Originál-ní melodie chorální jsou celkem čtyři, rozlišujeme-li při „Asperges” oba příbuzné nápěvy v VII. tónu; jinak jsou tyto skladby v tónech VII., IV. a VIII. V dřívějším medicejském graduálu se „Asperges” W. tónu nenalézá, rovněž ne podle VII. tónu „ad libitum”. Z durových nápěvů jest tento druhý (ad libitum) jednodušší a starší prvého o tři století, pochází ze století X., kdežto na prvním místě uvedený je ze století XIII. Sedmý tonus dodává nápěvu „Asperges” jakýsi ráz radostné důvěry v Boží dobrotu, tlumený osmkráte při průchodu malou septimou jakoby vzpomínkou na vlastní nemohoucnost. Právě ta malá septima do-dává celé skladbě tklivý názvuk, vyplývající ostatně z obsahu zpívaného slova. Mollový nápěv ve IV. tónu pochází ze století dvanáctého; antifona začíná malou sekundou nad tonikou a dotkne se dvakráte kvinty, jež je jakoby schválně o 81 | ||||
|