|
| ||||
| ||||
|
ní, jež můžeme vzhledem k jeho vyslovené povaze nazvati chromatickým, druhé pak fanfárovým. Obě vystupují v Kyrie; to prvé thema je rozhodně důležitější — průběh sk'adby to dokládá. Práce zejména s prvým thematem, z něhož se tvoří vždy významné a velmi zajímavě měněné motivy ve všech částech mše, hned na prvý pohled upoutává; jsou to všecky částky mše, jež z tohoto thematu vydat-ně těží. Nuže, projděme mši za prvým thematem: přinesl je v Kyrie alt; vedle chromatického zabarvení zajímá svým pozoruhodným rytmickým vybavením — skladatel je využívá v Kyrie dokonale; v Gloría proskočí ihned v začátku v ,Laudamus te"; ,Benedicimus" má je také — tu je zjednodušeno v melodickém tvaru a zrovna tak v rytmickém uspořádání. — ,Adoramus" je pravdě-podobně jeho zvratem a pak zase ,Dominus Deus" — zde rytmus je zvlášt jednoduchý — melodika rovněž — ale důslednost, jak je thema vedeno v polyfonním předivu hlasovém, je.podivuhodná. — ,Domine Deus, Agnus Dei" zase tu dominuje a )opět: ,Cum saneto Spiritu" — tady jímá nás motivické torno z původního thematu tvrdým jako z kamene rytmem. Credo „Et incarnatus est”; jeho zák'adem je probíraný motiv ve zvratu a ještě ne doslovném, tím méně rytmickou obdobou vyjádřen pak už se vrací důsledně v ,Et iterum venturus est", ,Et in Spiritum", a nevytrácí se až do konce. Všimněme si ho v Sanctus — tam je ale nejdřív v profihybu v průvodu v lehčím, osminovém rytmu (3;'4 takt), soprán nese jej do úvodu v docela nové úpravě — je zkrácen z původního thematu, při-pojen je další mohutný úryvek povahově tolik příbuzný, takže je tu jako úpině nová myšlenka.
A podruhé zase je to rytmus, který mu dává v opakování poněkud jinou tvářnost — je to zase soprán, který ho podává do sboru, jenž jen ve čtvrtích krátce vyzpívává svoje „Sanctus”, aby udělal místo tenoru, jenž si svoje „Sanctus” vy-dá v piné šíři jako před ním soprán, a závěr zase je na motivu tomto vystaven. Nyní ono půvabné ,Benedictus". Zase je motiv z původního thematu založil — tentokráte je to opět převratná posice onoho thematu, kterou skladatel určuje melodické základně tohoto oddílu. V Ágnus je to zejména průvod, který je vy-stavěn na chromatickém thematu z Kyrie takřka úpině. Vedle tohoto thematu uplatňuje se ve mši druhé thema; vyskytlo se hned v prvé větě v Kyrie, a sice ve hlasech nad basem, jenž zpívál celé thema prvé — je to thema, jež pro svou povahu správně mi označil skladatel jako fanfárové. jeho rytmická podstat je vel-mi měnlivá, ale celkový ráz přece jen zachová. Skladatel užívá ho s oblibou v místech zvláštního vzruchu, tak třeba v závěru Gloria — tam rytmická podstata thema nejjistěji vyjadřuje; v Credu a to v ,Deum 'de Deo" je to zase mélodický tvar, který motiv k thematu uplatňuje zrovna jako v ,Crucifixus". — ,Et resurrexit" i ,Et aseendit" mají aspoň povahové náznaky fanfárového motivu. Skladatel zřejmě píše v duchu Steckrovského zachycení slova hudbou, onoho, jemuž nová doba vtiskuje hlavní rys; je krásně prokomponováno zejména Credo, jež hudbou vystihuje skvěle větný, též někdy i slovný výraz — je to hluboký prožitek textu, který v začátku, ale zejména v uzávěru tohoto díla nešetří prohloubenějším, živějším výrazem a ve středních větách spíše vykazuje uklidnění, vy-dávající krásnou kontemplativní barvu, vřelou a vroucí ve svém základu. A jdu-li tu dále v úvaze o způsobu zhudebnění slovního podkladu, nemohu přehlédnouti půvabnou, ale velmi vážně budovanou melodiku, jež vyvěrá často ze vzorné deklamace hudební, místy blízké poněkud vzoru starých k'.asiků církevních, jinde novějšího rázu. A pokud se týče výrazových prostředků vůbec: je jasno, že je u nich tak tomu, jako by na starý kmen bylo roubováno s největším zdarem ovoce nové, vysokého rodu jako u Karla Steckra v jeho ,solemnis". A základní tón, jímž je celá skladba prodchnuta: udává ho skvělá práce kontrapunktická, která je podána rukou mistrnou a tak důsledně vytrvalou, že právě kontrapunktická základna to je, která Vendlera se Steckrem sbližuje co nejvíce. A je tu ještě jed-na zajímavá spojka mezi oběma: Stecker nade všecky skladatele církevní v tom vyniká, jak jeho hudební projev je vnitřně bohatý, zrovna přetékající v hutnosti myšlenkové. Nalézám to také aspoň zčásti ve Vendlerově mši. A jak jsem byl rád, že starý mistr si pochvaluje přede mnou, jak se třeba v Credu vyrovnává se sborovým čtyřhlasem a průvodem — to obě tělesa vede úpině samostatně a tak 86 | ||||
|