|
| ||||
| ||||
|
dociluje neobvyklé hustoty v projevové podstatě. — Vendler výborně porozuměl Steckrovi a správně vytyčil jeden z jeho vysoce hodnotných znaků skladebných.
Odložme nyní pitevní nožík —Tahle analysa je něco tolik jenom rozumové-ho; a přec o mnohem víc jde nežli o to, rozložiti skladbu podle prvků skladebných, i když se to děje stále s úmyslem dospívati k důkladnějšímu úsudku nežli je pouhé zjištění jednotliviny, i když se tu stále hlásí otázka, jak účinným je takový detail, jak se spřahuje s jinými a pod. Jde mi tu o to, jak hodnotnou je právě v nejvyšších představách, jež má hudba vyvolávati, tato hudba; jsou stup-ně ve výškách hodnoty, v daném případě hodnoty vyvo.aných představ nad-zemských, vždyt medituje se tu, mysticky zamýšlí a podle toho vydává — nejhodnotnější produkt v tomto případu se vyposlouchává u toho, jenž se snaží vcítit, jenž na sebe zapůsobiti nechává — nuže: takováhle hudba církevní, ta pohybuje se místy již u skoro nejvyšších hranic hodnotitelnosti —žák uspívá za svým mistrem — Stecker umistuje se nejvýš, ale Vendler něco níže nežli mistr a společně na linii se svými přáteli Fr. Pickou i Eduardem Treglerem. A mezi nimi Vendler je rozhodně střízlivější než Fr. Picka i Tregler — ale v církevní hudbě střízlivost znamená leckdy užší sblížení se sférou nadzemskou — piné odpoutání ode všeho, co se smysly souvisí — k tomu cílí právě v tomto ohledu Bohumil Vendler. Proto je a zůstane vzácným. Tolik bych mohl napsati o jeho mši „solemnis”; zčásti to platí o dalších sk'.adbách církevních, ,o nichž aspoň letmo zmíniti se musím, má-li Vendlerova činnost skladebná v ,oboru církevní hudby býti aspoň stručně vyznačena. Je tu především ,Missa ad quatuor voces viriles ef Pange lingua". Půvabná práce. Svých znalostí komposicních u sboru mužského ze světského prostředí užil tu Bohumil Vendler pinou měrou. Kontrapunktická práce je tu sice mnohem užší nežli ve mši „solemnis”, ale tato mše stejně vykazuje místa v kontrapunktickém propracování velmi významná. Je tu celé Kyrie, pěkná místa v Cloria zrovna jako v Credu (jeho krásné, citupiné ,Et incarnatus est" — pak rozryvné ,Crucifixus", pak zase rozjásané ,Et resurrexit", našly by se ještě jiné půvaby této hluboce pro-myšlené komposiční výstavby v těchto dvou největších oddílech). Sanctus má v úvodu rozlehlou melodickou vinu, jež je pracována krásnou imitací a dobře se vyjímá mezi stručněji vyjádřeným „Pleni sunt coeli” a stejně tak podaným „Hosanna”. Bepedíct,us ve své prvé části je pracováno zase v takových krásných podélných liniích a zase důkladně kontrapunkticky vybaveno; Á nus je jednodušší, téměř výlučně hom,ofonní, ale zní velmi dobře a přiléhá pěně k tomu, co předcházelo. Ke mši je připojeno jednoduché, ale zajímavé ,Pange lingua". Celkem: velmi dobrá práce. Slohu je poměrně méně výbojného (kdybych ji řadil do doby jejího vzniku) nežli Steckrova „solemnis”; a kdybych ji měl zafříditi, stavěl bych ji do onoho středně, mírně pokrokového směru J. C. Sychry, jak ho kdysi určil prof. Karel Stecker v kritice mše ,brevis" J. C. Sychry, i jeho mše „solemnis A totéž platí,o všech dalších skadbách Vendlerových, jež dále ještě proberu. Tu je zajímavo: Bohumil Vend'_er a J. C. Sychra se v církevních a duchovních skadbách (na rozdíl od skladeb světských) navzájem ani neznali (to vím z vypravování Vendlerova a z otcovy praxe) — je tu podvědomá příbuznost, jež vyvěrala ze shodného pojetí domácí církevní hudby v jejích odlišnostech slohových. Od mše pro mužské hlasy je brok jenom k Vendlerovým sborům smutečním. Jsou dva: „Památce zasloužilých mužů” op. 27 d) na s'.ova J. V. Sládka, a ,Smuteční zpěv” pro čtyři mužské hlasy na slova P. Fr. Žáka op. 27 e). Prvý sbor je velkého rozsahu, vznosné smuteční nálady, krásně zhudebňující slovo a zachycující i některá výrazná slova velmi štastně i nově. Je viděti z každé noty, že ho psal i vynikající sborový praktik, tak je sbor výhodně a přirozeně promyšlen, tak je zpěvný. Totéž platí o druhém smutečním sboru, který je mnohem stručnější, ale bohatého obsahu. Brzké vydání obou sborů velmi by prospěla naši praxi pěvecké u hrobů — nemáme zrovna dostatečně skladeb této formy. Bohumil 3 Mše ,brevis": „Dalibor”, 1899, str. 29; mše „solemnis”: „Smetana” (red. Dr Branberger), sír: 187. 87 | ||||
|