|
| ||||
| ||||
|
Kniftla dne 13. listopadu 1887."6 Knittl založil tak velkou českou tradici o duchovní a církevní hudbě — jestliže v nedávné době byla přerušena, patří dnes sbormistru Dr V. Smetáčkovi zásluha, že v ní ,v „Hlaholu” pokračuje (Liszfova „b v, tilzběta”, J. B. Foerstra „Te Deum”, „Stabat Mater” Dr Axmanna a j. v.) - C. S.
6 „Dalibor”, 1887, str. 338, 345. J. C. Sychry „Missa soleminis” u Křižovník&. V neděli 17. října t. r. byta zpívána v kostele u Křižovníků v Praze pětihlasá Sychrova mše „Missa solemnis” s průvodem varhan. Tato skladba je repertoirním čís:em tohoto kůru, kam ji přinesl Dr Alois Michl s kůru mladoboleslavského, kde mši doprovázel ještě za života skladatele J. C. Sychry. Tentokráte neřídil již skladbu Jaromír H;erle; jej zastoupil prof. Čihař. Na varhany doprovázel Dr A. Michl. Sóla zpívali pí Vrbová (soprán), pí Růžičková (alt), pp. Škoula, Svoboda a Zajíček. Křižovnický kůr ve svém celku má obtížné dílo Sychravo dávno ve své krvi. Zpívá je se zřejmým zaujetím, ba nadšením. V probíraném provedení velmi pěkně uvedl se sbormistr, který zřejmě přejal základnu dobrého vedení skladby od svého předchůdce; než v jednotlivostech uplatnil se také osobitě. Platí to zejména v tom, jak pěkně do-vedl modelovat skladbu v rámci jednotlivých je-jích částí a v nich pak jednotlivých oddílů. Ne-činí tu mezi nimi tvrdších caesur, ale přece jenom je pěkně odlišuje a nerozrušuje při tom nijak souvislosti celku. Sychrovu polyfonii staví pevně, ať se jedná o partie sborové nebo sólové. Sbor zpíval velmi výrazně s jistotou, a totéž platí o sólisfech, kteří do obtížných polyfonních míst dovedli také vnášet dostatečně vroucího citu. K osvědčené sopranistce pí Vrbové velmi souladně a v piném zdaru družil se sympatický alt pi Evy Růžičkové, prof. Škoula jako vždy by1 velmi dobrý, p. Svoboda s piným pochopením podával barytonová sóla mše, která mají převahu, a přivedl k piné platnosti ušlechtilost melodickou; basista p. Zajíček velmi šťastně při-spíval k dokonalé souvislosti sólového kvinteta. Dr Al. Michl, znamenitý náš pražský varhaník, reprodukoval varhanní part v intencích zesnulé-ho skladatele, který kdysi ho také vedl v církevní hudbě a jemuž dnes Dr Michl prokazuje vděčnost tím, žc na svého někdejšího učitele ne-zapomíná. Introit a communio byly zpívány jako obvykle na tomto kůru ze sbírky Griesbachemvy, graduale a offertorium od Skuherského, novinkou bylo pětihlasé Pange lingua od J. C. Sychry, jež bylo nalezeno ve skladatelově pozůstalosti; skladba celým svým charakterem při-pojuje se ke mši „solemnis” a s ním vytváří souladný oelek. Po mši sv. zazpíval sbor „Své hla-vy v pracnu skláníme” od Ant. Dvořáka. - C. S. d. A. Tichého „Missa in. hon. scfi Aloysii” na kůru u sv. Jakuba v Praze 17. října 1943. Při této mši sv, oslavovalo ,Sdružení pro duchovní hudbu" svoje 151eté trvání. Mši sv. celebroval její předseda kanovník Dr Ant. Sfříž. Vzpomínali jsme tu zakladatele Sdružení, p. prof. Vl. Němce, který v dobách, kdy u nás nebylo zájmu o hudbu duchovní a církevní, dovedl v koncertní síni i v kostele se spolkem ji pěstovat. Byli tu: Anton Bruckner („Te Deum" a mše), Ant. Dvořák (,,Sv. Ludmila"), J. B. Foerster („Hymnus an- dělů") — to jen tak příkladem. Po prof. Němoovi následoval jako dirigent jmenovaného Sdružení O. A. Tichý, který v minulé sezóně (vedle Dr Fikerle) provedl mši Fel. Aneria ,Octavi Loni", P-crosiho ,Patriarchalis", Jos. Foerstra „Bohemicu”, Fr. Picky „G-dur”, pak mši od K. Moora, Herleovu „Es-dur”, Astorgovo ,Stabat Mater", Tůmova ,Responsoria". Tentokráte byla zpívána „Missa in hon. seti Aloysii” pro smíšený sbor bez průvodu, vyjímaje Credo, které je do-provázeno varhanami. O. A. Tichý v této mši prokazuje zcela osobitou základnu své církevní hudby: mladší skladatel, hledající nové cesty pro naši hudbu církevní, vrací se opětovně až k stylu palestrinskému, a to v jeho ryzí polyfonní formě; pracuje téměř výhradně ve způsobu imitace, kde vede si mistrně, přitom i obsahově hledí se připínat ke vzorům tohoto stylu a j,en mírně přilévá do starých forem to, co z hudebních prvků přináší hudba nová, počínaje si ještě přitom s náležitou opatrností. Když vycházíme z tohoto skladebného prostředí O. A. Tiché-ho, pak se nám zjasní jeho téměř úpině odmítavé stanovisko k naší reformované hudbě církevni, D Tichého jako skladatele budeme se vždy zastavovati s upjatou pozorností: jeho nejvýš ušlechtilý konservatismus vychází jistě z úporné snahy za úchovu ryzosti rázu církevní sklad-by, snahy, která je vítána tam, kde osobitě hle-dají se cesty k novému církevnímu výrazu. K pa. lestrinskému slohu vracela se a budou se vraceti ještě doby — i tato naše přítomnost. Ctitele církevní hudby velmi také zajímal způsob pro-vedení skladby. Nebylo obav, že „Sdružení pro duchovní hudbu”, školené v reprodukci v hudbě palesfrinské,, je zvláště způsobilé k tomu, aby provedlo mši O. A. Tichého. Jestliže stalo se tak způsobem překvapivým, nemohu nežli zdůrazniti krásný dirigentský výkon Dr Jaromíra Hrušky, jemuž skladatel jistě s pinou důvěrou provedení své skladby svěřil. Dr Hruška, vnuk proslulého děda Fr. Hrušky a syn zasloužilého Jaromíra Hrušky, velmi čestně pokračuje po dráze rodové. Pracoval především správně v tom, že tvořil pevný jednolitý rámec v provedení mšz, a že dovedl do něho také dobře zavtěíit střední část, Credo, (které poněkud se vychyluje z úrovně druhých částí mše), dovedl také krásně pro-kreslovat vokální detaily, uplatňovat zdatnost sborovou, která mezi jiným leží také v piném pochopení pro průkres vláčné melodické linie — bylo v tom celém výkonu Dr Hrušky vidět zkušenost, spojovanou s výmluvným nadšeaím pro církevní hudbu, zejména také pro chorál, který Dr Hruška na svatojakubském kůru vede s odbornou znalostí. Slohově dobře přiléhalo ke mši pozoruhodné Tichého „Pange lingua”. - C. S. Tadrova „Missa solemnis” u Křižovníků, 24. X. t. r. Velmi zasloužil se varhaník Křižovnického kůru Dr Al. Michl tím, že do pořadu kůru před časem zavedl tuto mši. Pan Tadra je takřka ne-znám, a přece jeho mše je dílo velmi vážné pro svou vysoce hodnotnou práci kontrapunktickou, pro její na prvý pohled přesvědčující dokonalou výstavbu architektonickou a pak vůbec pro to, jak ryze církevně skladba zní a přitom nijak ne tvrdě, nýbrž zvlášt jemně, s jistou dávkou snahy za projev novějšího zrna. Velká skladba s velkými nároky na sbor, sólisty, na varhanní doprovod, který tentokráte byl dopiněn ladně i orchestrálním průvodem v menším sice rozsahu, ale velmi výmluvným. Zdárné provedení mše 93 | ||||
|