|
| ||||
| ||||
|
nich myšlenkách, které vytvářejí spoj, jak pro vokální tělesa, tak i pro jeho průvod.
Žalmová hudba liší se mi od oné, v níž jsem psal mš,e a motetta; je vznosnější, ve výrazu prudší." A nyní k skladbám církevním. Dají se již na podk'adě uvedeného snadně vylo-žiti. Sborová motetta: vycházejí všechna z parafrází úvodů chorálových motett na tytéž texty; zhudebňují slovní výraz velmi přiléhavě, slohově jsou velmi dobře zapojena; mofefta sólová: jsou pina vroucnosti v tom svém novějším výrazovém rouchu vedoucího hlasu, vycházejícího sice z větné a obsahové deklamace, al° rozvinutého volným stylisovaným výrazem; průvod je úpině samostatný (na svou dobu v církevním slohu rozhodná výjimka), plastický. Mše: hledají svůj vlast-ní výraz; typický reformní církevní sloh východiskem jím není, ale zezemšfělých barev jsou vzdáleny a jdou po cestách k mystickému. Pro dobu zrodu dnešní církevní hudby uchovají si vždycky svůj význam. Žalmová hudba Hoffineistrova má právě k Liszfovi nejblíž: je v ní podstatný rys liszfovské žalmové hudby, s příměsky nových výrazových prvků ---- vc°lku skladby osobitého zrodu. Šel jsem k prof. Hoffineistrovi s jistým milým rozrušením: reprodukční umělec, věnující s° světské hudbě téměř výlučně, byl uchvácen ve vážných chvílích i pro-středím hudby církevní a duchovní. Umělec byl nucen svůj citový vztah ve svém světovém názoru vyjádřiti onou formou přesvědčení, která mu byla jedinou; předpokládal jsem to a nezklamal jsem se. Dr Jan Vyskočil: K dějinám františkánského církevního zpěvu a hudby. II. (Část další.) Stejnému předpisu své řehole děkují minorité (františkáni), že nejen jako ostatní řeholníci vůbec církevní hudbu a zpěv pěstovati jako věc povolání, nýbrž v jistém smyslu stali se dokonce nositeli a strážcí liturgického textu a zpěvu církve římské. Třeba však rozuměti. Dřívější officium doznalo ve středověku dvojí velmi významnou změnu, která již před příchodem minoritů byla započata, než v podstatě se rozvinuta teprve až v 13. století. Nejde docela zde o cenu nebo bezcennost této dvojí reformy. Vzrostla z názorů a potřeb té doby a když minorifé v protikladu ke starším mnišským ústavům se k ní připojiti, pak to činili pod dohledem a na rozkaz církve. Tím, že círk v odevzdala brevíř, jak byl zpíván v papežské kap i a jen tam. nesmírně rozšířenému řádu minoritskému, dosáhla toho, že brevíř obecně převládl, především však, že uprostřed mnohých libovolných reforem staré zpěvné části zůstaly nezměněny a nové byly opraveny. Nebol právě šlo o udržení starého a o opravu nového při nastávající změně. V prvém ohledu byly nezpívané části textu officia od 12. století značně zkráceny, až papežská kurie text mešní knihy a brevíře, které řád františkánský přijal a generál řádový jménem papeže revidovat a opadl: rubrikami, prohlásila za text normá'ní a obecně jej zavedla v užívaní do všech koste'_ů.is S 'ifurgickým textem bděle rozšiřovali a hájili františkáni také římský zpěv, takže fento v podstatě nezměněn byl zachráněn až do nové doby. Počínajíc nejstaršími přiznávají se vesměs všecky notované rukopisy brevíře františkánské-ho k čistému chorá-'u ,secundum ordinem romanae curiae". Jakmi'.e někteří členové řádoví pokoušeti se o změnu, zastavil řádový generál Jan z Parmy okružním Lstem ke všem řádovým předsaveným tento způsob změn s největší přísností. Každá odchv'ka od mešních a brevířových zpěvů, jak byly zpívány v římské církvi, a jak byly generálem řádu Fr. Haymonem de Faversham oficiálně u~ 311 Felder H. v Études franciscaines V., Paris 1901, 490 a v Geschichte, sír. 434; Malina: Dějiny římského breviáře, Praha, 1939, str. 78-79. 98 | ||||
|