|
| ||||
| ||||
|
spořádány, byla přestupkem proti řeholi. Ani jediný zpěv, ani jediný tón, ani jediná nota nesměla se změnifi.35
Krátce potom s'.yšíme, jak Bacon, jenž jinak nikdy nepřísahal na zděděné tradice, s ohnivým zápalem zastává přesné zachovávání starého chorálu: „Ne mutetur harmoniae proprietas, quam sacrosancta ecclesia instituit a principio observari... Spiritus Sanctus, qui est magister ece.esiae et per omnia membra suaviter se infundif, ordinavit genus cantus."10 A nejen svědomitě a přesně zachovávati jest třeba tento zpěv, nýbrž se v nem víc a více zdokonalovati a všemi prostředky umění pěveckého a dokonce i příhodné instrumentální hudby jeho moc pod-porovati a zvýšiti. 4 1 Autorita františkánů vzhledem k liturgickému zpěvu byla brzy obecná a od církve slavnostně uznávaná, jak nám vypravuje s největším rozhořčením zarytý nepřítel minoritů Raoul de Tungern. Již za papeže Mikuláše III. (r. 1277---1280) byla prý odstraněna všecka neminoritská gradwalia, antifonáře, misály a ostatní liturgické knihy zpěvné ve svatém městě; ve všech kostelích Říma byly zavedeny františkánský misál, chorál a nové františkánské neumové písmo, a podle obecného názoru zpívá prý jen ten správně církevně římsky, kdo zpívá františkánsky. 12 To nám praví se vší jasností, jak mnoho se minorité za-sloužili o starý, liturgický zpěv římské církve. Ale nebylo možno v každém ohledu zůstati při starém a zděděném. Nejen, že byly zavedeny nové svátky a nová officia během času, nýbrž vyrůstal podstatně nový druh liturgických textů nové doby: liturgické rytmy a rýmovaná officia.13 Římská církev si počína'.a v raném středověku nejprve velmi zdrženlivě; pak by'.a uznávána oprávněnost některých přísně rytmických hymnů a próz. A tak, když již jednou bylo předesláno toto, vývoj konsekventně pudil dále, až v 10. sto-letí shledáváme se s officii, kEerá vyjímajíc lekce, vykazují již samu rytmickou, rýmovanou poesii. Posléze zpěvná a hudební doba goliardů a froubadourů činila své nároky, aby se mohla uplatniti též na poli liturgickém, a to již s takovým důrazem, že od konce 12. století nebylo žádné nové officium ve formě prosaické populární. Snadno chápeme to, když spojujeme rýmovaná officia s latinskými básněmi goliardů a minnesengrů a mistrovskými zpěvy právě se vyvíjejících lidových jazyků a posléze s celou poeficko-musikální renesancí. Působení potulných veršovců, kteří pod jménem goliardů prováděli své neplechy ve 12..a 13. století a všecko svaté i nesvaté pofřísnili slinou svého posměchu, muselo býti paralysováno. To však nebyla s to zmoci hliněná kvantitativní školská poesie., nýbrž jen rýmované básnictví, které, používajíc stejných forem básnických jako goliard,ové, svým ideálním vzletem daleko je převýšila. Zpěvu milostnému a zvláště románským troubadourům odevzdali básníci prózy a officií rým, rythmus a řeč, a lidová poesie renesance obdržela od nich stavbu a pevnost. Tím prokázali tito básníci modernímu básnictví neocenitelné služby, jak ostatně celé moderní di-vadlo vyrostlo z tropů středověké liturgie.41 39 ,Nonnulli Fratrum officium divinum, quod de regula nostra secundum ordinem romanae ecclesiae oelebrare deUemus, in littera mutare inferdum, sed in cancu maxime variare praesumunt Porro cantum seu tonum hymnorum nosirorum quomodolibet variare, aut cantari in aliquam notam, non secundum nostrum breviarium ve] eonsuetudinem per generale capitulum approbatam, non patiamini de cetero transmufari, subditos vestros ab huiusmodi novitatibus arctius eom_ pescend';” (Wadding Annal, ad a. 1249 n. 2; srov. Bern. de Bessa, Catal. Gen. Minisirorum v Anal. Franc. I1I, 697. 40 Opus tert. 296 a násl. 41 „Sed vi:iosus cantandi modus non solum corrigendus est et vitandus, immo qui rite institutus est, ut enharmonicus, dehet in melius sempi r commutari. Multos enim gradus habet et nihil perfecfum in humanis inventi-onibus reperitur. Et serte possenf tam exquisite excogitari, et cum tana po entia musicae, quod ad omnem gradum devo.ionis, quem vel:emus, excite.ur populus cliristianus; praecipue si instrumenta fierent musicalia secundum huius scientiae arcaria, caeterarumque partium musicae praedictarum virtus iungereíur, ut non solum cantus promoveret, sed simul cum eo totius musicae potestas exquisita humanae inelodiae motibus eonsimilibus et proportionibus aequalibus conformaretur.” Tamže 298. 42 Radulph. Tungrensis, De canonum observantia prop. 22 ed. Bibl. Maxima Patrurn XXVI, Lug_ duni 1677, 314 A. 43 Felder H. Geschichte, str. 436, pozn. 1. 44 Léon Gauthier, Historie de la poésie liturgiqu~e au moyen age, Les Tropes I, Paris 1886, 8 a násl. 99 | ||||
|