|
| ||||
| ||||
|
venci ,Dies irae", jež se přisuzuje Tomáši z Celana, na ,Sfabat Mater dolorosa" od Jacoppona da Todi, na rýmované officium na svátek Nejsv. Trojice od Jana Peckhama, dále na officium svatého Franfiška a Antonína od Juliána ze Špýru.
V hudebním ohledu nevyrovnají se ovšem tato dvě poslední gregoriánským melodiím 7. a 8. století, poněvadž nemohou zapříti charakter nového směru, ale přece vyznačují vrchol nejen františkánské, nýbrž vůbec středověké chorální komposice. Julian ze Špýru jest skladatelem originálními příjemným, jenž se po-vznesl nad svoji dobu a pevnou rukou zadržel rozlučovací proces roztékajících se forem chorálu své doby.5-1 „Jeho oboje officium je dokonale organicky propracováno, je tak upevněného charakteru, že ďalší vývoj nebyl možný."55 Našlo faké neslýchaný ohlas. Většina rýmovaných officií františkánského brevíře a značný počet nejlepších neminoritských rýmovaných historií byly prostě napodobeninami Julianových děl a opatřeny jeho melodiemi.51 To se dá vysvětliti jednak neobyčejným poetickým a uměleckým nadáním auforovým,57 jednak také rozšířením a zvláště duchem františkánského řádu, jenž se projevuje jak v těchto officiích, tak i ve všech minoritských poesiích a komposicích. Klasickou chorál-ní poesii ovšem probuditi znovu nemohly. „Byla doba,” jak praví P. Ambrož Kienle, známý mistr beuronské školy hudební, „v mnohém ohledu příznivá, v níž naše stará, slovem i tónem docela zvláštně vyspělá liturgická officia vznikla. Františkánská doba přichází teprve později, tvoří však z' pinosti duševního života, jejž serafínský řád nese a stupňuje, novou formu, jejímž naivním, dětským kouzlem dáváme se docela zajmouti."'S Perioda rytmů a rýmových officií, o nichž jsme dosud pojednávali, ovlivňovala bezprostředně jazykovou formu liturgie a jen nepřímo i církevní hudbu samu. Vedle této novoty vynořuje se od 12. století ještě jiná, která částečně směřuje přímo na přetvoření samého chorálu, totiž polyf o,nní zpěv. Ne jako by tento zpěv vznikl teprve tehdy, ale do svatyně církevního zpěvu ještě nepronikl. -” Nyní vystupuje po prvé ve spojení s chorálem jako harmonický dvoj- i vícehlasný daprovod, ale tak, že se vždy přimyká ke gregoriánským formám a jim se připodobňuje, nechávaje je nedotknuty. Později se však od nich odlučuje a vystupuje jako cantus fractus, jako mensurovaný neboli figurální zpěv v protikladu ke „canfus firmus”, neboli rytmicky volnému toku chorálu. Se sfarogregoriánským přednesem i s moderní hudbou srovnána, byla polyfonie 13. století v každém zobou směrů méně cenná.60 Postavení minoritů při tom poznáme nejlépe z toho, co vypravuje Salimbene o musikální činnosti svých učitelů zpěvu, totiž ,o Fr. Jindřichovi Pisánském a Fr. Vitě z Lukky, kteří současně za pontifikáfu Řehoře IX. byli členy minoritské provincie Toskánské.Q1 O prvním z nich píše kronikář svým nenapodobitelným, žvaflavým tónem: „Tento bratr Jindřich Pisánský byl krásný muž, prostřední postavy, širokých ramen, zdvořilý, velkomyslný, veselý. Se všemi dovedl jednati a charakteru jednoho každého se přizpůsobiti. Těšil se oblibě svých spolubratří i svěfsj~-ých lidí, což není každému dáno. Mimo to byl slavný, kleru i lidu velmi příjemný kazatel. Znal se v umění písařském i miniaturním, což mnozí illuminováním jmenují, uměl komponovati, vymýšleti nejkrásnější a nejrozkošnější zpěvy melodické, t. j. lomené stejně jako chorální způsoby. Byl nádherným pěvcem. Měl mohutný, překrásně znějící hlas, takže vypinil celý chór. Jeho přehlas (falset, hrdelní hlas) byl neobyčejně jemný, vysoký, zároveň i ostrý, měkký, milý a nad-míru rozkošný. Frater Jindřich složil mnoho písní a sekvencí."12 Mimochodem sděluje Salimbene začátek celé "rady Jindřichových zpěvů a próz. Starší, špatně 51 P. Ambros Kienle: „Julian von Speier” ve Schweizerische Rundschau, III. Jahrgarig Stans 1903, sír. 196. 51 Dr Wagner, Einfiihrung I. (2), 312. 56 Srov. Weiss: Julian von Speier, Miinchen 1900, 88 a násl. a H. Felder: R~cimoffizien, str. 157 a násl. J7 Wagner 1. c., str. 313. 56 Schweizerische Rundschau, III. Jahrg. 196 a násl. 59 Gerbert: De cancu et musica sacra II, 105 a násl. so Gerbert, De cancu et musica sacra II, 112-36. sl Salimbene, Chronica 64, 67, 195. ss Tamtéž, 64. 101 | ||||
|