NEZAŘAZENO
Ročník: 1943; strana: 102,
Přepis ke stažení ve formátu MS Word [0 kB]

  PŘEDCHOZÍ   zobrazovat jako obrázky [jpg]      NÁSLEDUJÍCÍ  
znějící (špatně melodované) kusy opafřil novými, táhlými melodiemi. Pak komponoval na dobré texty jiných básníků, jako pařížského kancléře mistra Filipa a Richarda od sv. Viktora. Nejznamenitější latiník na papežském dvoře, kardinál Tomáš de Capua dal melodizovati své prózy od něho. Posléze zhudebnil celou řadu sekvencí a kantilen, které od něho k tomuto účelu byly zbásněny. Dokonce i když v Sieně ležel nemocen, nemohl se od svého umění odloučiti. Dal si zavolati mladého žáka svého Salimbene, předzpěvoval a diktoval originální melodie, a tento psal je v nemocnici, sedě u lůžka svého nemocného mistra. Jindřichovy komposice, které se těšily mimořádné oblibě a popularitě, byly složeny dílem ve stylu chorálním, dílem lomeném, figurálním, jakožto zpěvy brzy jednohlasné, brzy dvoj-, troj i vícehlasné.63

Skoro všecky jednohlasné věty, jimž nepodložil osobně concantus, byly od jeho přítele Fr. Vity přeměněny do zpěvů polyfonních.`i'

Fr. Vita vyvíjel stejně jako zpěvák a komponista znamenitou činnost, jak nám dále vypravuje Salimbene. „Bratr Vita byl svého času v oboru zpěvných způsobech: lomeném i nelomeném nejlepší pěvec světa. Měl hlas ohebný, vysoký a líbezný. Každý, ať byl sebevážnější a smutný, rád ho poslechl. Zpíval před biskupy, arcibiskupy, kardinály i před papežem a byl ode všech rád slyšen. Když někdo mluvil, kdy bratr Vita zpíval, zaznělo hned napomenutí slovy moudré-ho Syracha: „Neruš zpěvu -- Non impedias musicam.” (Eccli. 32, 5.) Zpíval-li v křoví slavík, umlkl prý i tento ihned a nechal bratra Vitu zpívati, když zpívati chtěl a poslouchal pozorně, aniž se hnul s místa. Teprve potom začal zase zpívati. Tak se tito dva vzájemně sfřídali ve svém rozkošném a sladkém zpěvu. Tak zpíval ochotně, že povzbuzen k zpěvu, nikdy se neomlouval ani pra chraptivost, ani pro jiný důvod."1~' Sám pap°ž Řehoř IX. byl okouzlen jeho zpěvem a prominul mu vše z lásky k jeho sladkému zpěvu a z lásky k svatému Františku. Nejvýš příznačnou jest pro něho a tehdejší minoritské (františkánské) zpěváky vůbec episoda, kterou Salimbene připojuje. Fr. Vita potuluje se na svých cestách, zpíval jednou tak krásně a rozkošně, že jakási jeptiška, která ho poslouchala, vrhla se z okna, aby jej poslouchala zblízka. Ale nemohla jíti za ním, poněvadž si při tom romantickém intermezzu zlámala nohu. -- Fr. Vita básnil a kom-ponoval krásnou chorální sekvenci. „Ave, mundi spes, Maria.” Především však vytvořil mnoho písní pro zpěv mensurový.16

Tyto výňatky ze Salimbenovy kroniky,nám ukazují sdostatek, že minorité se věnovali se zálibou namnoze polyfonní hudbě a zpěvu. Ovšem zůstává při tom vždy pochybnost, zda jí také užívali oficiálně v liturgii. V ohledu vícehlasé chorá'.ní harmonie jest odpověděti kladně. Mysleme si o tom, co chceme; tato chorá'.ní harmonie odpovídala tehdy docela zálibě a chuti času a zvyšovala podle názoru k'.éru i lidu slavnostnost liturgického zpěvu. S druhé strany doprovod

pod- řaděný i nadřaděný v samých oktávách, kvintách, kvartách atd. ponechal chorá'.ním melodiím povahu církevního zpěvu bez porušení. Takovým způsobem dala se sloučiti harmonie ta se závazností k officiu římské církve, a to tím' spíše, když církev nebyla nepřízniva této nám nepochopitelné harmonii, ba spíše ji výslovně schvalovala.",7

Figurální hudba i zpěv se všemi svými výstřelky byla naproti Tomu církví tehdy co nejpřísněji zakázána, nejen, že se zdálo, že jest jí cantus firmus rušen, nýbrž také proto, že sama na sobě a zvláště v tehdejším provádění byla považována za naprosto neliturgickou, zženšfilou, smyslnou a bohoslužeb nejvýš ne-



es Salimbene, Chronica 64—66, 194 a násl.

°} Tamtéž, 65 a násl., 195. ,

'i5 Tamtéž, 65—67 a násl.

.36 Tamtéž.

'r Papež Jan XXII. bičuje výstřelky církevní musiky. své doby a dodává k tomu: „Per hoc autem non intendimus prohibere, quin interdum diebus festis pra-ecipue, sive solemnibus missis et praefatis divinis officiis consonantiae, quae melodiam sapiunt, pufa octavae, quintae et huiusmodí supra cantum ecclesiasticum simplicem proferantur: sic tamen, ut ipsius cantus integritas illibata permaneat et nihil ex hoc de bene morata musica immutetur: maxime cum huiusmodi consonantiae audi:um d,emulceant, devotionem provocent et psallentium Deo animos torpere non sinant.” (Extravagant, comm. 1, 3 tit. 1.)

102
  PŘEDCHOZÍ        NÁSLEDUJÍCÍ