|
| ||||
| ||||
|
Letí XIII., nýbrž podle tehdejších pojmů se hudba a zpěv kryly s celým řečnickým uměním. Souhlasně se starověkem a středověkem dělí Bacon vokální musiku na melodickou, prosaickou a poetickou. První záleží ve zpěvu, dvě poslední tvoří musiku ústní. Próza, poesie a výmluvnost mají stejný nejbližší účel jako hudba (musica): požitek ucha a dosažení svého uměleckého účelu jen potud, pokud pracují podle zákonů hudebních a zpěvných. At si gramatikové uplatňují sebevíce a důrazněji právo na jazykové vytváření, přece se mají při tom k pěstiteli hudby a zpěvu jako tesaři k architektům. Oni vyvíjejí při stavbě pouhou činnost mechanickou, kdežto tito uměleckou. Aby nějaký spisovatel, básník nebo řečník byl mistrem v jazykové formě, musí býti hudebníkem a9
V tomto širším, ale velmi správném smyslu dostalo se v 13. století musice od minoritů nejmocnějšího popudu. Že jimi nabyla výmluvnost docela nového vzletu, není Třeba zde teprve dokazovati. Zásluhy minoritů o rytmickou a rýmovanou poesii jak v latině, tak i v řečech lidových jsou dnes již sdostatek přiznávány.S3 Důkladnější jazykové ocenění spisů Fr. Salimbene, Tomáše z Celana, Rogera Bacona a jiných minoritských prosaických spisovatelů by zajisté vyneslo najevo, že minorité také na tomto poli vyvinuli svéráznou působnost. Jejich legendy, kroniky a různá pojednání vystupují v ostrém protikladu k suchému školskému stylu jejich doby, a při vší korektnosti latinského výrazu mají pozoruhodně velkou příbuznost s moderními vulgárními jazyky, s jejich způsobem myšlení a způsobem tvorby. (Pokračování.) 82 Tamtéž, 230 a násl. Opus maius, ed. Bridses I, 237. 83 Srov. Ozanam: Les poétes franciscains (2), Paris 1859, německy od Nik. Heinr. Julius: Italiens Franziskanerdichter, Miinster 1853; Zenatti: Arrigo Pesta e i primordi della lirica italiana, v Atti della Reale Academia Lucchese di Scienze Lettere ed Arti vol. XXV. Dr Cyrill Sychra: Z řeči na slavnostní valné hromadě »Ceeilské hudební jednoty« v Ústí nad Orlicí. (22. listopadu 1843. Ve vzpomínce na 1401eté trvání spolku.) K ,Cecilské hudební jednotě" má jistě krásné vzpomínky každý z nás. Také já. Bylo mi 15 let, kdy vstoupil jsem s nebožtíkem bratrem Lumírem do mužského sboru Jaroslava Kociána. Sboru říkali jsme Kolo". Pak byl jsem jako violista členem Kociánova kvarteta a malého orchestru; právě Kociánem vedeni, účastnili jsme se my mladí — o prázdninách zejména — všech produkcí ústeckého kůru v děkanském chrámu Páně. A tak bylo i v letech následujících, v nichž brzy už začal Jaroslav Kocián nosit tak záslužně a tak velce dobyté vavříny do rodného města iÍsfí nad Orlicí. Zůstávali jsme věrni úsfeckému kůru, jeho ,Cecilské hudební jednotě" a měli jsme ji tolik rádi, jako dnes vy všichni. Dovolíte mi, abych s vámi společně v srdečnosti a družné lásce k velké věci — církevní hudbě — přihlédl k dnešku vaší činnosti, zejména k programu vašich dvou slavnostních dnů, včerejšího, kdy produkci duchovních skladeb uzavírala naše stará cecilská úsf~ecká píseň „Zazni, hudbo, v celé kráse...”, a dnes`vího, kdy jste s takovým pochopením zazpívali našeho drahého Jaroslava Kociána „Slavnostní mši”. Prvý den vzpomínali jste Téměř výlučně minulosti ve svém pořadu. Byl tu Alois Hnilička, ústecký rodák, v prvé řadě, a pak hlavně zase ti, kteří nedávno a dávněji už byli hráni a zpíváni na ústeckém kůru. Vzpomínková slavnost hledala svůj hudební výraz, jak ho vydávala kůrová minulost. A tu si musíme dnes poctivě, muzikantsky otevřeně říci: minulost musíme ctít, na minulost nesmíme zapomínat, z minulosti těžit všechno, hlavně nadšení a lásku k věci. Než hudba musí žít, církevní hudba rovněž. V té skvělé minulosti „Jednoty” právě jeden rys je mi zvlášt milý: jak ti, co byli před námi, sledovali čile a s piným porozuměním svou hudbu současnou; oni, kteří dávali i velké skladby velkých, Haydna a Mozarta i Beethovena. F. Z. Skuherský kdysi o prázdninách tady v LIsfí (uhle vaši vysokou reprodukční úroveň ve výběru skladeb před mým otcem obdivoval; oni to byli, kteří při diecésním sjezdu zde v roce 1883 konaném dovedli vyzved- 105 | ||||
|