|
| ||||
| ||||
|
Nejdůležitějším prostředkem je krátká úvodní a vysvětlující přednáška,o požadavcích církevní hudby, o různých hudebních proudech v ní, o názorech pro a proti, o hudbě dříve a nyní atd., jež vše se má vztahovati k dílu, které se má cvičiti.
Ani jediná mše nebo skladba nemá přijíti do zkoušky bez kritického nebo slohového úvodu. Takové malé poznámky zvýší zájem zpěváků o dílo a uplatňují se velmi užitečně. Nebudou-li tato instruktivní slova suchá a fádní, nýbrž vše-obecně srozumitelná a ne příliš rozvláčná a dlouhá, setká se to vždy se zájmem účinkujících :a bude míti časem v zápětí vážnější chápání, než pouhé pojetí ze-vnější zvukové stránky. Jsou-li s tím spojeny — jak jsem byl někde svědkem — i liturgické vysvětlivky, bude sbor brzy odpovídati všem požadavkům, které naň mohou býti kladeny. — A také by mělo býti přihlíženo k tomu, aby všichni členové kůru byli pře-svědčenými katolíky. Tento samozřejmý požadavek má však býti zdůrazněn, protože je mnoho zpěváků, hlavně v městech, kteří považují zpívání na kůru za .ob-chod, což však umělecké stránce hudby ceny nepřidá, nebof takoví zpěváci bývají pravidelně povrchní a rádi funkce odbývají. To nejsou positivní katolíci. Ředitel kůru nemá vésti jen zkouškv a konati přednášky, nýbrž má býti i mimo tyto povinnosti své pěvecké družině dobrým kamarádem. Není to snadné, najíti zde vždy pravý tón, ale, je-li na obou stranách dobrá vůle, nebude chyběti dorozumění. Kostelní sbor má se státi dobrou úrovní svých výkonů, hlubokým pojetím svého liturgického poslání, jakož i podporováním snah svého ředitele kůru, pozná-li, že jsou dobré, církevněhudebním vychovatelem své farnosti. XXII. Každé církevněhudební dílo dá se správně vypracovati jak po stránce liturgické, tak i po stránce čistě hudební. Tak tomu má vždy býti. Tempo a dynamika jsou schopny liturgickou stránku bud zdůrazniti, nebo ji ve skladbě utlouci. Vždyf i skladby tak zvaných wienských klasiků (Haydn, Mozart, Schubert a j.) můžeme zařaditi mezi liturgické výkony; ale vše záleží na tom, jak je provedeme. Církev nezapovídá sice delších sól, ale zapovídá, aby dominovala. Mše, v níž je více sól než sboru, je neliturgická, i kdyby byla dílem mistrovským. A zpívají-li sólisté (ponejvíce p-ozvaní nebo zaplacení) způsobem, jakým jsou zvyklí zpívati fřeba arie operní nebo písně, pak je to koncert, a tím jsme se liturgickému stanovisku hodně zpronevěřili. I sbor, sóla a nástroje měly by býti liturgicky zladěny. Dá se zpívati velmi duchovně a velmi světsky. Jedna a táž melodie může zníti jako hymnické „Pange lingua” anebo jako „písnička pro všechny”. Čím více se hlasy blíží svým výrazem na př. vázanému chorálu, tím dokonalejší budou ve smyslu liturgickém. — Jednoznačně to čteme v ,Mofu propriu": „Církevní hudba musí býti posvá4nou, proto budiž z ní i ze způsobu jejího přednesu všechno světské odstraněno.” XXIII. „ Ze Deum laudamus” od Fr. Schópfa, op. 13, bývalo za onoho času na nesčetných kůrech obvyklé. Mělo piný text, vážnější náladu, znělo slavnostně a bylo celkem snadné. I v mém rodišti se pravidelně ,o vzkříšení na Bílou sobotu večer provozovalo. Dvě C-frompety, ač měly předepsány pouze t. zv. přírodní tóny, a kotle konaly divy. I zd'e jsem v timpanech jako student ,koncertanfně" vysfupovaL Ke konci skladby jsem místo dlouhého ,wirblu" Tloukl ostré rytmické fráze, jak se mi zdály případnějšími k,deklamaci zpěvu. Že to učinilo dojem a sloh nijak neporušilo, dokázalo, že jsme byli tehdy samým p. proboštem a pány kaplany pochváleni slovy, že to dnes nějak slavnostně znělo. Byl jsem pevně přesvědčen, že jsem si vavříny čili bobky odnesl já. XXIV. V předmluvě k sebrianým skladbám' Palesírnovým v Edici Breitkopf u. Hártel čteme slova, jež by mohla býti užitečna ředitelům kůru, kteří by chtěli studo- 107 | ||||
|