|
| ||||
| ||||
|
L i t e r a t u ra
Josef Hufter: Hudební myšlení. (Od pravýkřiku k více'ilasu.) Vydal Dr Václav Tomsa, Praha 1943. Kniha, na k.erou bychom tu rádi upozorni-li, žádala by a zasloužila by si dlouhého a z.evrubného pojednání, tak je bohatá a nová. Je fo první dílo svého druhu, svérázné, české, ne-mající obdoby v jiných literaturách. Autor, universifní profesor hudební vědy, podává tu dílo, zalo--e.ié sice na vědeckém zkoumání a psané vědeckou methodou, avšak psané tak, že je může s úžifkem i požitkem čísti každý vzdělaný hudebník. Látku si autor rozvrhl tak, že pojednává nejprve o základních úkonech a formách hudebního myšlení, potom o zvukové hmotě (tónech v prostoru výškovém) a je~ím čase (tónech v prostoru časovém), dále o písni jednoho hlasu, o zpěvu hlasů ve sboru a posléze o slozích hudebního myšlení. — Materiál, z něhož čerpá při své ar sumenfaci, je hudba po výtce stará, jak je ostatně dáno vymezením thematu. O gregoriánském chorálu pojednává kapitola „Posvátný zpěv středního vě'.{u” (s. 296—336). V rámci to- výkladu rozbírá Hut.er píseň „Hospodine, P. T. reda'aci „Cyrila” v Praze. Málokteré zájm-ové sdru e ií muže se pochlubi'i vlastním odborným časopisem tak vysoké úrovně, jakou pečlivě střeží redakce „Cyrila” pro členy O. J. C. IIohafý obsali statí kritických i informativních č'eiáři přibližuje a osvětluje zejména velíkánv duchovní a církevní hudby i jejich — většinou vrcholná — díla. Pro cyrilského pracovníka stává se tak čtení našeho listu nejen zdrojem po-učení, ale též slavnostní chvílí tajemného pře-nesení do oblasti t. zv. vysokého umění, po kterém sice touží, ale které je mu bohužel často ne-dostupné. A tak se lehce může státi, že jediný pohled na hodiny srazí čtoucího rázem s výše nadzemských krás do rmutu všedního života, že s chva em a těžkým povzdechem zavře nedočtený rozbor některé ,Solemnis" a utíká do zkoušky, kde za dvě hodiny usilovné práce nemůže sbor naučiti ani ,Kyrie" z lehké ,Brevis". A když pak, unaven a roztrpčen, oclilazuje na cestě domu rozpálené čelo pohledem do ztemnělé výše, kde obklopen tajemstvím a hudbou vpravdě rajskou sídlí Te-i, jehož by v mezích svých skrovných možností přece chtěl také důstojně velebiti a oslavovati, cítí těžce — a kdo ví v kolika případech s křesťanskou pokorou — velikou propast mezi tím, co procítil při čtení a pak prožil ve skutečnosti, mezi možnostmi řekně-> me pražského hudebního světa a své venkovské Jednoty a mezi těmi ,trojmanuálovými obry" a svou nedokonalou maličkostí. Kdo ví dále, pomiluj ny”, kterou právem označuje za nejstarší svého druhu, neliturgickou a v národním jazyce. V souhlase s dne"sním stavem bádání klade jeií vznik bud' na sklonek 72. stol. (což podle něho odpovídá obecné hudebně historické situaci), anebo na konec 11. stol., což odpovídá jazykové struktuře písně. Podle toho byla by píse_i vznikla v době Kosinově (t 1125), avšak to není možné: Kosmas, který cituje i německý tropus ,Christe ginado", naši píseň nikdy jejím začátkem necituje, ač ji zřejmě dobře zná. Mluví však o ní jea, kde nezbytně musí, a ještě toliko v narážkách: označuje ji „krlešu- a iednou ii nazývá dokonce ,canfilena duleis”. Podle něho se zpívala již při infronisaci Dětmarově. Že o ní hovoří tak tajemnůsfářsky, lze vyložiti jedině tím, že právě telidy byl Římem ^ostřen postup pro i neliturgickým zpěvům a proti slovanské liturgii. —Pozoruhodný je dále výklad o vývoji hudební formy mše, (s. 440—443 a s. 446 n.), o mo>ettové tvorbě nizozemské školy, ale pozoruhodná je celá kniha vůbec. — Dr F. Tichý. Hovorna v kolika případech jest ochoten uznati též svou vinu, a v kolika případečh ji sám viibec pozná? Je známo, že každý umělecký projev musí bezpečně vyrůstati ze solidního podkladu technické, r.•ebojme se říci řemeslné dovednosti. Ta se získá pilnou a vytrvalou prací, což je sice úsloví osvědčené, ale přece jen neúpiné, neboť zapomíná na zkušenost, na bohatsfví, jehož mají někteří nepřeberné poklady a jehož se druhým nedostává. V čísle 5—6 z r. 1942 odpovídá O. A. Tichý vlastní otázku, jaký má býti dirigent chrámového sboru, „snadnou” odpovědí: má absolvovati varhanickou školu. Co si má však počíti Jednota, která nemá této možnosti, a co má dělati venkovský, nebo i pražský periferiiní varhaník-dile`ant, jehož znalosti daleko pokulhávají za láskou k věci a dobrou vůlí, nepodá-li mu někdo pomocnou ruku? Nevím proto, není-li neskromnou žádost k P. T. redakci, aby bez újmy úrovně Cyrila, která je chloubou nás všech, shlédla vlídně dolů na nás, kteří „v hlubokosti své těžkosti” potýkáme se s překážkami a často bloudíme po špatných cestách pohodlného úspěchu, odcizujíce se tak svému odpovědnému úkolu. Nebylo by možno navázati na obsažnou, informativní a opravdu konkretními radami na-piněnou uvedenou již stať O. A. Tichého a vy-volati anketu, nebo požádati zkušenější varhaníky i dirigenty chrámových sborů o vypsání je-jich zkušeností na př. s 1 i d o v ý m z p ě v e m, s výběrem skladeb, kázní a docház- O velkých svátcích ~ientC~nze církevní haclbu poty-c prouúděti, nýbrž slavnost s vět i 11 s s(-bona. — P. ft. 114 | ||||
|