|
| ||||
| ||||
|
Dr Cyril Sychra: Bachova Missa h-moll.
Bachově mši je třeba výkladu. Hned proto, že si musíme vyjasniti vztah dnešní církevní hudby k ní a ke všemu tomu, co po ní bezprostředně přišlo, a přitom ještě si přesně stanoviti význam její slohové podstaty. S poslednější věcí začnu. Dlouho u nás nebylo jasno o baroku — to proto, že se příliš mnoho mluvilo a psalo o něm, nikoliv umělecky — a přece jeho slohová podstata je věcí hlavně estetického a ne jiného postřehu. Sám jsem toto stanovisko v našem časopisu v roce 1939 hájil. A když už se chceme o věci dověděti pravdu, musíme i v hudbě uvažovati nejen naše odborná hlediska, ale ověřovati si je především tím, co o věci, v její pravdě, se pevně zjistilo jinde. Jinak se stane i vynikajícímu badateli, myslím třeba na P. Griesbachera, že závěry jeho uvažování jsou klamné; tento osud stíhá badatele tím spíše, když uvažuje s užšího odborného hlediska, v našem případě se stanoviska církevní hudby: Bachova h-moll mše je mu hudbou renesanční, arie ve mši vy"střelky doby. I když už se začalo u nás o baroku mysliti a tvořiti závěry, přece jen se zdálo, že hlavní věc zůstává odborně bez vysvětlení : co chtělo vlastně baroko, k čemu vyspívalo, co bylo vůbec hlavním jeho myšlenkovým podkladem? Hudební spisovatelé tu pině a jasně tyto otázky nezodpovídají. A v krásné literatuře dá to hledání, nežli se k zjištění dospěje. Nalezl jsem určité vyjádření až u Václava Černého (»O básnickém baroku«) : Co chce barokní člověk vzíti útokem své lásky — piné a pokorné vůle k celé jistotě, je tedy prostě pravidelně nebe. Možnost jistoty se mu ne-jeví vlastně jiná nežli náboženská ... Takovou jistotu mu poskytovalo křesťanství.. . Reforma, jež je rozpoltila, vybičovala zároveň jeho síly v obou táborech. . . Tak byl správně vystižen ideový program tohoto slohového prostředí. A o jeho výrazovou formu dále jde — a zase by mi spíše hovělo, aby věc byla vyjádřena všeobecně, právě ne ryze hudebně (má to svoje zvláštní důvody: v církevní hudbě v baroku i velcí skladatelé si někdy ulehčovali práci). A zas mi tu Václav Černý vypomáhá (a třeba o tomhle už psali hudebníci, přece ne tak dopina a přesvědčivě) : baroko je představováním pohybu: »V baroku je pohyb jedinou pravou skutečností...« A opět jinde: »(Baroko) je rozmachem, vznětem, elánem k transcendentu, jehož cíl je mimo svět představitelných, tudíž formovatelných věcí.« A elán, jenž se vzepjal, často vyjel ze správné cesty, někdy až »v pouhý škleb«, jindy se vychyloval méně patrně (bych dodával já). Nuže, s tímhle vším můžeme přistoupiti ke klasifikaci Bachovy h-moll mše: dílo obrovské a jedinečné — vzorný příklad zrodu z ryzího barokního ducha (zhudebnění intonace ke Credu v jeho začátku nevystupuje svou vážností nijak ze základního barokního tónu skladby — jak se chce domnívati P. Griesbacher). Bachova h-moll mše, myšlená původně jako doprovod protestantského obřadu, ve svém Kyrie a Gloria byla rozšiřována postupně v dílo neobyčejně rozsáhlé. A nyní to hlavní: všechno je v této mši tak rozhodně barokní: nejdříve její ideový základ — nikam jinam se neupíná hudební promysl textu nežli k tomu, aby i J. S. Bach tu prokázal, jak hluboce věří, jak miluje Boha, jak se sžil se svým Bohem, jak ve splynutí s Ním našel celý smysl svého bytí zde na zemi, jež se mu projevuje jako v pokračování v životu věčném. Bach ocítá se tu ve vnitřním vzplanu a jako pravý barokista už neproniká ani jednotlivostí vyznání své víry a jednotlivostí onoho vyznání jiné víry, jež se v textu mše projevuje — jest stržen velikostí, náboženskou mohutností textu katolické mše vcelku — jeho křesťanství, jež mu je ve světě vším, dostačí. Vnitřně ho forma, právě že je barokistou, rozhodně tak docela nezchvátí — tak onen elán, onen zvláštní smysl pro pohyb, jenž je pojmovou součástí výrazu baroka, nedopřává mu, aby se dal vždy uchvátiti detailem tam, kde ho zachytila myšlenka základní. A stejně tak je s formou vnější: jeho do oddílů rozbité Gloria (klasik Beethoven už je stmelil ve své »solemnis«, nad čímž se pozastavují někteří) ; ale hlavně jeho rozlehlé arie, jež mu hnedle vyčítají nemnozí. Ale vzpomeňme si zase, že právě baroko nebylo slohem, který by měl nějaké zvláštní porozumění pro výtvor nových forem — raději přijímá již hotové a vsazuje tyto kolikrát i nedosti případně; to je v podstatě baroka. Při tom s arií pravidelně vniká do skladby i méně církevní tón. Vedle toho jsou tu ještě další místa, jež už jdou přes hranice církevnosti pro svou více subjektivní základnu. Proto nemůžeme tuto Bachovu veleskladbu vřaditi do sféry hudby církevní, nýbrž duchovní. Mým čtenářům je jistě můj pojmový rozdíl v těchto věcech jasný. Tak kvalifikují z našich Bachovu mši i Karel Stecker, Gracián Černušák a K. B. Jirák. Ostatně 2 | ||||
|